MEGNAUTICKÁ POHÁDKA

13. července 2012 v 9:03



[13.07.2012, 06:24]


I have a dream, řekl kdysi zhruba před padesáti lety jeden, a po téhle větě, která byla jednou z těch nejzásadnějších, které kdy člověk jako tvor i bytost vůbec kdy byl vyslovil, už svět nebyl takový jako předtím, naprosto se před očima současníků měnil.
Jenž vyslovil, toho sice zakrátko potom nějaký hlupák zastřelil, ale poučení zbylo, a to několikeré, a z nich i to, že třeba hned na blozích by se měly psát jenom věty, za nimiž si stojí pisatel celým svým životem, a ne nějaké ty pořád dokola sráčinky, jak je zde oblibou.

Neboť psaní, snění, je jen pouze to, co člověk z té nejposlednější své nejhlubší hlubiny.

O jednom takovém se teď pokusím napsat vyprávěnku, pro příklad - i sen.


Bylo jedno takové království, v němž žil takový jeden zamilovaný princ, tedy žil, vlastně nežil, vždyť zamilovaní vlastně nežijí a vznášejí se jenom pouze ve vlastních snech.
Všeho měl dost, nic hmotného mu nescházelo, jenom ta nevěsta daleko za mořem, která žila v království mnohokrát větším, nežli bylo to jeho, nerovnost sociální, též i mediální, byly mezi nimi, neboť o dotyčné se psalo denně na prvních strankách všech světových deníků - tedy obě tyto nerovnosti, kromě moře i touhy vzdálenosti, určovaly jeho možnosti.

Kdyby bylo možné mezi nimi setkání z očí do očí, uspěl by, natolik fešák byl, psát, jako sázet slova vybraně na papír, mu taky nečinilo potíže. Hlas měl samozřejmě příjemný, jazyk, v němž mluvila ona jeho vyvolená, ovládal, jinému by stačilo pouze zvednout sluchátko.

Mobily tenkrát ještě nebyly, proto i debilů kolem, nechopných číst, psát a myslet, a zejména se vědět, bývávalo tehdy ještě opravdu o řádnou trochu míň.

Mohl plout linkovou a nebo zcela speciální lodí, ale věděl, že takhle se za ní dostaví každý jiný amant, přeplavat moře, tak na cosi takového byl zas líný, z nedostatku musel proto zvolit jinou metodu, aby se pro ni stal (nejenom) v očích vyvolené patrný.
Vsadil tedy na cosi, čeho měl po špajzech a komůrkách své existence ještě poměrně dost, tedy na ono cosi, co se nazývává inteligence, a v chování se vyznačuje směřováním k cíli se snahou neopakovat poznovu předtím neúspěšné pokusy. Cíl nemusí být zřetelný, jiným srozumitelný nebo rozumný; pokusy jednomu neúspěšné mohou jinému vynášet balíky.
Svůj k svému, balík tedy k balíku, pro jednoho životní sen, cíl i úspěch, pro našeho zamilovaného prince hmotařina důvod tak akorát k nezájmu.

On jenom koumal, jak by se do její blízkosti pro sebe, a doufal, že i pro ni, co nejvíce zajímavě a neotřele dostal, v tomto byl tím inteligentním, jinak, jinak, v tomto svém toužení a snění po metodě už nebyl jenom tím ledasjakým debilem.
Ona se jmenuje Margaret, teda Meg, já bych chtěl za ní nějak plout, jakýmsi tím nekonečnem, vesmírem, jak nějaký kosmonaut třeba … naut, naut, plavec nekonečnem … budu teda pro ni megnautem … kýmsi ztraceným ve snech na cestě k cíli …

Vzápětí s královskými archiváři dali dohromady první definici onoho nového slova, tedy megnautika, přestože s jeho užíváním, jako naprostou novinkou, neměli žádných zkušeností, do říšských análů napsali první větou stanovující nový pojem, že megnautika je, nebo znamená, pohyb mysli uvnitř různorodých znakových a symbolových systémů, které často ani spolu nesouvisí, za účelem vytvoření takové zprávy, která by byla pro příjemce zajímavá a způsobem zprostředkování neotřele jiná nebo nová.

O ono navázání spojení se přece onomu zamilovanému princi především jednalo!!!

Když si tento první zápis přečetl královský filozof Ludwig Wittgenstein toho jména Druhý, zamnul si spokojeně ruce, neboť se v předešlé definici setkal s čímsi jako s tautologií tautologie, a ihned, poněvadž i on byl inteligentní, telegrafoval tuto zvěst svému filozofickému kolegovi Ludwigovi W. Třetímu, který působil na dvoře sousedního království.
Adresát nemeškal, zamnul si i on ruce, a ihned telegrafoval L. W. Čtvrtému, jenž opravdu myslel o království ještě dál.

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
cos měl, Janku, na oběd?
Brambory pečený,
byly málo maštěný.

Dneska se takovým filozofickým operacím říkává přeposílání mailů, a tato praxe souvisí zejména s pravidlem, které stanovuje, že stačí řetěz pouhých 6 vzájemných přesně vybraných adresátů, aby se zpráva od kohokoli na této Zeměkouli dostala na této zemské kouli ke kterémukoli adresátovi, třeba americkému prezidentovi, Happy birthday to you, happy birthday, Mister President, happy birthday to you...
Jak zpívala tenkrát jednomu z nich, tomu, kterého potom kdosi zastřelil, a jenom o pár měsíců dříve nežli nato toho ze začátku mé vyprávěnky - který měl ten sen.

Neboť i sny jsou vzájemně provázány v jakémsi jiném sobě nekonečném prostoru.

Stejným psaním, za použití týchž písmen, jeden skončí u psaní vět letáku návodu používání pracího prášku, jiný zakrní u spisovatelství, zatímco ještě jiný se trápí v literatuře jako jedinečném způsobu života - co ty tři hned na startu od sebe tak asi lišilo?

Jiný by určitě udělal to, co zamilovaný princ činit odmítl: posílat vzkazy v zašpuntovaných lahvích, jak z nějakého ztraceného ostrova.
Mohl vyslat komoňstvo, v jeho inteligentnějším případě tedy poselstvo, se svým namalovaným obrazem, tedy ikonou svého druhu, aby se takto ocitl s princeznou na společném masmediálním kluzišti, neboť denní tisk nebo televizní reportáže pracují zejména s ikonami, mohl si být tedy jist že princezna Meg Margareta by i v té dálce jeho zprávu ihned pochopila, obzvláště, jak především doufal, že na jasnozřivosti svého ducha nebyla ještě zcela zdevastována používáním mobila.

Mohl by, mohl, třeba by mohl...

On se však rozhodl pro tu právě objevenou megnautiku.
Tedy na zanechávání stop.
Sotva patrných a navíc od Meg v takové dálce.
Ale jako inteligent věřil, že ona si jich nějak musí povšimnout, že se k ní o nich zvěst nějakým způsobem donese, sázel na teleoklinnost, četnost vkladů a současně i náhodu.
Věře přitom současně na pravost - maje totiž při své snaze před myslí onen příběh o princezně zkoušené v princeznovitosti tamtím spaním na hrášku.
Pokud poznala princezna jedna, musí poznat i ta druhá, pokud je ovšem princeznou.

Analogie! Analogie! Analogie!
A jak skvělá, skákal ihned vysoko na zadku královský filozof Ludwig Wittgenstein toho jména Druhý, jen co mu byla zprostředkována zase tahle princova pohnutka.
To by teda měl sám klasik z Kembridža i Vidňa opravdu ohromnou radost!!!, hulákal nadšeně o pár chvil z okna, nežli se opět jal telegrafovat.

A když tuhletu novinu slyšeli princovi poddaní, poněvadž byli inteligentní a ne jenom takoví ti ledasjací mobili debili, ihned se řadili před zamilovaným princem a cpali se toužící po jeho megnautických pokynech, podle nich potom vyráběli a zanechávali ony kýžené megnautické stopy pro princeznu Meg.

Jak to tenkrát v tamté pohádce dopadlo?
Skvěle, ostatně jako víceméně v každé americké zamilované filmové romantické komedii - zatímco například ani jedinému ze zdejších mobilů by ani vzdáleně nenapadlo na čemsi takovém se účastnit.

A proto, ze zhruba týchž důvodů, se zde okolo sebe nesetkáváme s velikými sny, natočenými filmy jako díly kinematografickými, jenom se sráčinkami, natož třeba i s příhodami, které by vznikly kdyby na základě námi cíleně podložených megnautických stop sem třeba sama ona princezna Meg mezi nás ze zvědavosti přijela.


Mezi mobily snít?
Nemožno!!!!!!!!!!!!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama