MEG RYAN JAKO MORA

11. června 2012 v 7:50


Co budu povídat, se odehrálo dávno, jenom málokdo si už vzpomíná, kde jsou tamty časy, kdy v této zemi se ještě točily filmy a do kin, ať jsi vhlédnul do kteréhos chtěl, ještě tenkrát chodívali diváci. Proto smyslu mého vyprávění už málokdo bude rozumět, kdyby šlo o mě samého, ani slovo bych neoprášil, tak je každé mezi těmi dnešními nadarmo, ale co nadělám, dneska v noci se mi dokonce ve dvou pokračováních zdálo, s filmem by to bylo těžší, ale sen žádnou kompozici nepotřebuje, vodí si ty lidi v něm, jak jemu je jen libo, a co se zdává, jak je odevždycky známo, vždycky mívá k pravdě blízko, když ne hned zítra, tak určitě napřesrok, co bysme si my, co víme, nějak ještě nadbytečně vykládali, takovým nám je jasné, že v tom dnešním snu nemohla mít hlavní roli žádná jiná nežli ta americká mora Meg Ryan.
Aha, aha, tu se musím na pár slov zastavit, poněvadž z těch dnešních čtenářů, co to je mora, jenom málokteří vědí, tak tedy je to takový noční přístrach, odejitá duše z těla jakési osoby, která se ovšem vklube do těla kteréhosi zvířete a nebo věci, takže zatímco původní majitel většinou spí a jenom málokdo takový si svoje noční putování z jednoho stavu do druhého uvědomuje, ta převtělená duše si potom vyhlídne jakousi oběť, kterou potom celou noc dusí, škrtí, dumlá (z původnějšího německého dümmel) a všelijak jinak valchuje.
Ale pozor, životopisně se přírodopisně ani o upíra, strašidlo nebo zombiho nejedná, mora je prostě podstatou i výkony cosi úplně jiného, a jak se tak dívám, je vlastně dobře, že jsem s líčením toho svého dnešního snu začal; aspoň cosi vysvětlím.
Nejdříve k té fotce, co jsem tu onehdy dal na internet do blogu, nadepsaná je jako stará pohlednice, ale pozor, pozor, kdo nezná původní účel věci, vždycky všecko poplete, kdosi by třeba napsal, že je to například tučnák, to co stojí na ní v dálce vlevo od lavičky, ale kde by se cosi takového i tenkrát za rakouskauherska v kroměřížské Podzámecké zahradě vzalo, pingvin, prosím vás, ten váš pingvíííín, jak by se sem tak asi tenkrát dostal, když neumí lítat, od pólu vlakem snad s přestupem v Hulíně do lokálky?
Zůstaňme proto u toho, jak má být, silueta napravo v loubí vyhlídky patří velikému zajíci s velikou bílou skvrnou na hrudi, takže to vlastně taková parádnice není nežli zaječice, a tedy i těm nejvíce na duchu pobloudilým je už snad jasné, proč jsem se zmínil o té dvojnici, nočním druhém těle, filmové herečky Meg Ryan, jak nám to všechno v mém vyprávění tak krásně spolu souvisí, ženská v zaječí kožešině, filozof Wittgenstein v hodnosti C. K. desátníka u kroměřížského rybníka (např. http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=402114 ), všechno takto pospolu, jako že i film není nic jiného nežli sen.
Ještě že ten olomoucký malíř Bílek už před dvěma rokama umřel, jinak by on tohle všechno dohromady pospolu pohledně namalovat, zatímco já se budu muset s těmi všemi vysvětlivkami pro důkaz názornosti trýznit v počítači, ještě že mám ten noutbuk a můžu tak při tom trápení ležet, poněvadž být k tomu ještě v sedě, řiť by mě leda tak zlatou žílou postupně víc a víc pálila, rybník, nerybník, jak o něm budu stále víc doširoka ještě psát.


Sokoli třeba, pospolití ptáci zvyklí na tělocvičná nářadí, by takové jedinečné příležitosti využili hned a jinak, a už by metali salta, hvězdy a kozelce, já ovšem se jenom zvednu z gauče, abych se doloudal pár kroků do předsíně, a vyfotil tam, co pro další vyprávění je obzvláště důležité, i když je to jen vyřezané z papndeklu kdesi v čínské(!!!) manufaktuře, a ve sběrně starého papíru, kdybych odnesl, bych za takovou slávu nedostal ani tu příslovečnou korunu.
Jenomže, papírové, mi roky nachystané poblíž vchodu do bytu sloužilo jako cosi čemu se říkává návnada, a nebo prokoumaná past, když mi bylo odjakživa jisté, že ono, nač tak čekám, přece jenom jednou přiletí za měsíční noci a sedne si kdesi na tu siluetu jako na anténu, ženské to ani potmě nedá nežli na chlapa, a dneska v noci se předpovězené konečně stalo, a já z toho měl ten sen.
A jak je i ze skákavých fotografií vidět, včera takováto podmínkami jedinečná noc mnou očekávané moře nastala.


Poslední příběh celé tlusté knihy takových se udál v kraji, kde se horné Slezsko hlínami stýká s rovinatou Moravou, a vypráví se, aby bylo proti veškerým pochybnostem doloženo, že mora dusí v každém ročním časem v rozmanité zvířecí podobě.
V jedné vesnici - píšeme ji beze jména, aby zdejší neměli po dávno minulém ještě dneska škodu - nedaleko Frýdku města, tedy ve Frýdlantu, z něhož se dodávalo litinové zboží i do kroměřížských zahrad, tak tedy tam, tak tedy tam v tom čase, kdy se minulému století psaly sotva dva roky, žili dva mládenci. Oba chlapi vzrostlí jako Smrk, s ramenami širokými jako táhlý Ondřejník nad dědinou. Plní sil jak řeka Ostravice, co pod frýdeckýmn zámkem přes kamení ještě tenkrát zhurta tekla. Jeden měl na jméno Janek, druhému se zase říkávalo Franek.
První lomihora sloužil jako čeledín u koní na gruntu, který patřil Valnohům, druhému se dařilo coby tovaryši kovářského řemesla. Mistra v tom čase neměl. Utrýznila ho mora, a on přitom bývával chlapisko jako dub ramenatý. Ale urajtovala ho v podobě koně, utrousil se strachem a obavou o příčině jeho konce občas na půl úst a poplašeně kterýsi z jeho živých sousedů.
Co o nich povědět ještě více? Že si byli mládenci po těle i tvářích tak podobní, až si je lidé, kteří nebyli zdejší, mezi sebou pletli?
Jenomže ona mrzutost se ale přihodila jenom jednomu z nich, Jankovi, který se od svých koníčků ani na chvilku nehnul. Proto i teď v létě spával v seně nad maštalí, aby svému páru nad všechny páry byl i po nocích nablízku. Vedlo se mu dobře v jeho pelechu nebi blíže, neměnil by. Sušená tráva, v níž spávával, voněla omamnými vůněmi všeho kvítí a noci byly letos obzvláště teplé. Na hvězdy nahlížel vikýřem.
Jenom spaní kdyby míval lepší.

Vždyť poslední dny se každé ráno probouzel celý dolámaný, kam dohlédl, po celém těle byl poset modřinami. Ruce nohy ho bolívaly, jako by se po něm celé noci kdosi vozíval.
Zrána, když hospodáři předváděl, jak bývává celý zhmožděný, smávali se mu Valnoha i selka, a zkoušeného Janka ještě popichovali: "Kdovijaky hrom a čerchmant! Neruhaj se radši! To maš enem z teho, že si se večer v hospodě napil, anis nevěděl, kery si. To pak jeden štabarcuje a ani o tym nevi. Z povalu spadne, ani nema poněti. A je hnedky modry jak sinol, jak ten kapr loni na štědrovečernim stole," utahoval si v dobré míře hospodář.
"To tak. Si syty a bujny z teho, že tě dobře živim. Futro maš u nas jak sam Franz Josef! Temu movoš divoke sny a mlatiš potem sebu jak mucha v latarni," dodávala selka a s hospodářem se mrknutím namístě dohodli, že když je tak bujný, Janka omezí na kostu. Aby dostal rozum.
"Jakapak mora, to su zabobony dobre leda tak pro stare baby, zapřahej radši, mame žňa," káral hospodář.
"Velke břucho, hlava mala, myšlenky žadne," uzavřela poučením celou rozmluvu selka.
Protože synek viděl, že doma se stýskáním nepořídí, zašel večer přes ves do kovárny za kamarádem. Nejenom proto, aby se jemu svěřil se svým svízelem. Netoliko na kus řeči. Vždyť Franek kromě podkov byl široko daleko vyhlášený coby felčar, který každou nemoc pozná a v krátkém čase odléčí. Nejenom že dovedl koňům narovnat kdekterou zlomeninu nebo zhmoždění, ale měl i černou mast, po které i to nejbolavější kopyto do týdne srostlo. Koliky léčil zázračným práškem, koni radil dávat vrchovatou naběračku.
Lidé odevšad se za ním pro pomoc i radu stavovali, docházeli, když jim páteř ztrpla, nebo kámen nad ledvinami pálil jako starý čert. Mimoto svedl ulevit od každé jiné těla bolesti, zuby sousedům trhal. Pokud snad kdy byly něco větší, tak jim je i rval. A jeho zelená kostivalová mast dobrá na všechny neduhy každého živého těla? Byla vyhlášená a známá po široširém frýdeckém okolí mnohem více nežli o pár roků později básník Petr Bezruč, jehož také měli všichni rádi, ale málokdo příštího klasika od vidění znal.

Janek všechno o svých nočních strastech vypověděl, Franek se ani dlouho nerozmýšlel a hned se ptal: "Každu noc to za tebu chodi?"
Čeledín kývnul.
"A viš ty, co to je? Aspoň jak vypada?"
To bohužel Janek nevěděl.
"Ani zdalky, když to začina? … Nepřešlapuj mi tu, sakra, z nohy na nohu a vyslov se!"
Jak kdyby mu hubu před zuby zašil, ani nadále jediné slovo mu třebas ani z uší nevyšlo.
"Dokud trapiča neuvidiš, pomoc ti neni. Až budeš vědět, jak vypada přičina tvojeho trapeni, potem přindi. Prozatim se neda nic robit. Nesem šarlatan."
"Nic?" hlesl nedůvěřivě a nejistě Janek, zklamán a v rozpacích, když tolik věřil a ještě více očekával.
"Ne, že bych neznal, nebo snad nechtěl. Ale proti čemusi, co neznom, nic nezmožu."
"Tak mi aspoň jako kamarad řekni, co mam robit?" naléhal na kovářského.
"Něspat."
Čeledín teď nevěděl, zda i tady není jen terčem pro škodolibost nebo posměšky. "Rada je to sice dobra a lehko se povi. Ale když já spim celu noc tvrdě jak truhla s nebožtikem," povzdechl si zkroušeně.
Oba se poslední zprávě srdečně zasmáli, kovářský plácnul kamaráda po hřbetě a řekl: "Počkej chvilu, ja ti na takovu němoc cosi namišam."

Když došla i do městečka nad řekou Ostravicí půlnoc, čeledín měl po hořkých kapkách pořád oči černé jak králičí bobky. Nespal, nedřímal, převaloval se senem a čekal. Rozmýšlel s tělem připraveným jako struna, co začne, nebo kdy. Dočkal se, když už bylo málem k jedné hodině.
Kdoví odkud a jak se sem na patro bez žebříku dostal, ale senem šel k němu kůň.
První, co překvapeného mládence zarazilo, když si dal dohromady myšlenky, bylo cosi jako zjištění, že nic neslyší.
Půl stébélka nezlomil, šinul se k němu bez jediného šustotu jako kdyby měl nohy v papučích.
Když fuksa došla blíže, poznal, že přízrakem není valach, nýbrž statná kobyla.
Trochu je, sakra, podobná té levé od sousedů, pomyslil si.
Ale myšlenka, byť hbitá jako mih, byla posledním, co stihnul učinit bez újmy.
Protože prozatím pomalu přicházející kobyla se s posledním krokem na něho svalila, padla zvysoka a z celé váhy těžká jako cent. Kdo si snad podobnou noční tíhu neumí představit, Janka zavalila těžkost jako když na člověka padne kůň.
Jezdila po něm břichem, válela se boky. Předtím, než mu žebra začala rupat, než o mysl přišel bolestí, bušila do něho všemi čtyřmi kopyty. Byť sténal a dušeně supěl, hlasu ze sebe nevydala, neržála, neřehtala, jen Janka jako pod válcem usilovně hmoždila. Co se dělo dále a jak, už sám nevěděl, třebaže byl silný a odvážný jako chasník málokterý, hrůzou omdlel.

Po svítání se vzbudil a probral bolavý po celém těle poznovu na kamenné podlaze maštale. Za hospodářem si stěžovat a stýskal nešel. Aby nebyl nápadný, vzal sebou jako záminku koníka, a celý směr cesty ke kovárně jenom propajdal a proúpěl. Co krok, to pokaždé ho cosi píchlo a zabolelo, až zaskučel.
"Je to kuň, fuksa, kobyla! Hmoždila mě jak husiti městsku branu, že sem z teho omdlel, ani nevim jak," zahlásil celý pokroucený Franckovi hned na prahu verkštatu. "Proboha, urob s tim cosi, ať mě to mameni dele netryzni! Ať mě ta stomlacha ku smrti nedovede. Jak tamta tvojeho mistra!"
"Zmlkni a nepřivolavej hned zrana neščesti," odplivnul si Francek od kovadliny až do ohně výhně. "Co sem chodiš, když je už bily deň, a ona na tebe chodi v noci," netečně napomenul podkovař. "Kdybys mi ju sem přived, tak to bych ti ju nakrasně aji okul. Tož mi aspoň pořadně podrž toho tvojeho koňa. No tak, pocem, ukaž mi to kopyto."
Lamentováním a skuhráním se nedal vyrušit od práce, a o to více se rozbušil u kovadliny. Zdálo se, že na nejlepšího kamaráda nemá čas nebo náladu, jako by mu bylo úplně k ničemu přítelovo trápení.
Až uznal, že zkroušeného Janka lhostejnou nepřívětivostí už dost pomučil, jak bylo pro příští účel nutné, pokožil kladivo a přikázal: "S nikym o tym nemluv, dojdi zas večer. Když už se setmi. Ale ani slovo, rozumiš? Ja ti cosi užitečného mezitim nachystam."
"To ani sam ze sebu?"
"To možeš. Ale enem francuzky!"
"Ale když ja takovu řeč neumim."
"Pravě proto."


Nikoli snad domodra zvalchované tělo, nýbrž zuby a pusa bolely Janka mnohem víc, poněvadž ji musel mít zavřenou a jazyk mít schovaný za ohrádkami pevně stisknutých čelistí. Co to v tom prašném horku bylo za trápení, aby o noční moře nikomu sebemenší nic neřekl.
Málem v půlce srpna, vprostřed žní!
Přitom zrovna dneska, jako z udělání, se každý kolem vyptával, co se mu stalo, že je jako němý. Že by zuby? Štipka v uchu? Co je s tebu? Kolikrát chtěl, kolik měl zrovna dneska jako napotvoru příležitostí. Ale pokaždé se přemohl, a do večera se nikomu slovíčkem nesvěřil.


Proto, a nebo stejně přípustné je napsat takže, jak kdo chce, na slovíčkách při psaní zas až tak nezáleží, poněvadž jen se denní světlo na sám konec smrklo a on koně na noc napojil, když se Francek potom v kovárně zeptal, zdali o záležitosti s kýmsi třeba, ani domluvit ho nenechal a vyhrknul hrdě: "S živu dušu ne!"
"A co s mrtvu?" zašpásoval si potměšile na kamarádův účet kovář.
Čeledín otevřel překvapením papulu, všecky zuby poprvé za celý den prozradil: "To sem moh? Dyť mi to ani na mysl nepřišlo," svěřil se důvěřivě jako bezelstné ťululum.
"Snad už ti je jasné, proč ti odjakživa řikam pendulum."
Kovářský tedy po příští chvíli mlčení konečně kývnul hlavou a potom začal rozkládat po stole všecko nutně potřebné: "Tu maš, cosi sem pro tebe nachystal. Tu je lektvar od včerejška, abys nezaspal. Tuto maš provaz, tim ji předni nohy svažeš. Svedeš to?"
Že čeledín kvapem kývnul, pokračoval: "Hen je takova kapuca, pytel přes hlavu, až ju ku mně povedeš. Potem co potvoře nohy svažeš, strč ji to na hlavu. Budeš si to pamatovat? Popořadě?"
Čeledín s očima navrch hlavy zase horlivým kývnutím přisvědčil.
"Co bych všecko neudělal, abych se teho mojeho trapiča zbavil."
"Maš provaz, maš pytel. Tu su onučky, přes kopyta ji je natahneš, až ju semka poveděš. Toť je uzda, abys ju po cestě měl za co držet. Jasne? Sam sem ju pořadně poscal, aby byla jako svěcena?"
"To abych si zase myl ruky."
"Nemusiš. Kvůli čemu se, mysliš, jezdi za drahe penize do lazni? Radši to sam potom nedopleť," přikázal rázně.
Znal totiž Janka odjakživa a věděl, že pokud mu nepřipomene, určitě kamarád cosi poplete, přehodí a nebo zapomene.
Vždyť Janek byl byl zvědavostí napnutý a chtivé oči už měl nachysány pro to poslední a závěrečné, co Francek pokládal na stůl. Klubíčko špagátku bylo oním divem, zázrakem. Obyčejný provázek kilometr za korunu, metr za děravý groš, jak málo konopí v něm bylo, nedal by se ani z nouze vykouřit. Nic čarodějného na pohled, proto se radši ujistil: "Ten je svěceny svatu vodu?"
"Prd. Ten je na spojeni. Mezi nami. Jak na vojně."
"Ja byl i tam u koni. Ani tam sme nic takeho nepotřebovali. Na koňa stači třeba jen mlasknut."
"Ja taky ne, když sem, chvalabohu, feldhaubicam koně kul. Ale uzel zasukovat, ty trúbo, uvazat aji potmě snad umiš."
Janek stále stejně horlivě kýval, aniž by snad cokoli tušil.
"Dom pujdeš humnami, kaj nechodi lidi. Než si do sena lehneš, konec si uvažeš sem," ukázal na svoje zápěstí. "Jasné? Lebo ten druhy ja hned navažu hen," naznačil rukou směr a klubíčko hodil Jankovi tak šikovně, že sobě mezi prsty si nechal opačný konec a šel jej navázat k velikému zvonu visícímu každému na přivítanou ze stěny kovárny.
"Ale ten tam řeci nikdy nebyval," udivil se Janek.
"Jestli byval, nebo ne, viš co? Duležite je, že zvoni. Kdys naposledy na sebe hleděl do špigla?"
Čeledín byl ze všeho, co se děje, už dočista tumpachový, takže naletěl poznovu, když hlesl: "Včera. Esli aji na řiti mam z te kobyly modre jelita."
"Cos ve špiglu viděl, je tvoja věc. Ale malo se divaš okolo sebe, tož se nediv, že ti potem ujde, že i já se řeci na tu ryšku musim na noc připravit. Tak spanembohem, nic si tu nenech a urob, jak sem ti poradil," zasmál se na povzbuzení a přidal ještě Jankovi pořádný buchanec do hřbeta, aby se mu dobře i darovanými věcmi táhlo nazpátek.

Možná ani nepoděkoval, ale z kovárny přímo hnal, ani snad už nekulhal a nehekal, jak domů pádil humny.
Jen tenoulinká linka konopného provázku zůstávala ve tmě za ním jak vítězné znamení.
Před půlnocí na seně, jak byl úpěchu lačný, však přikázané všechno dopletl.
Ne, to pravdu ne, že by si snad sám kapuci přes hlavu navlékl, to tedy ne, také hořký lektvar proti spaní v pořádku vypil. Jenom ten nešťastný provázek si popletl s koncem provazu uzdy, namísto tenkého si tedy tlustý kolem ruky uvázal. Zkrátka, síla tělesná, jež mezi zdejšími lidmi často za hlavní výkon platí, nebývá až zas tak všechno, když je třeba cosi šikovně zařídit.
Do půlnoci neusnul, takže byl připraven, když se před ním ve tmě objevila kobyla. Vyčkával, záda zapřená o zeď, tajil dech, až tmou jako obrovitý stín v tichosti dojde, pak rukou provazem obepjatou párkrát pohnul a pak ještě pro jistotu co nejlepšího spojení dokonce i máchnul. Ale platné mu to jeho kouzlení nebylo.
Klisna se poznovu na něho bez zařehtání vrhla, váhou těla zvysoka mládence doširoka zalehla a s prvním setkáním jejich těl mu vyrazila z ruky provaz a z plic dech. Nato, kde je včechna žebra má, mu kobyla dala svoje břicho i plece pocítit jak na valše.
Jak dlouho se potom po něm vozila jako rejtar, nevěděl, ani když se nazítří probudil spadlý z patra na podlaze maštale a připadal si jako dvakrát zpráskaný.
Jednak bolestmi stonavý z utrpěného výmlatu, co mu uštědřila v noci vášnivá fuksa - ze druhé půle se cítil provinile, jaký zrovna on je jedinečný trulant a popleta.
Hanbil se, styděl, za kamarádem radši nešel, aby v kovárně nevzbudil posměch. Jak rozum bez duše a poposedávající jenom po koutech daleko lidí se dočkal večera, když celý dlouhý den předtím si natisíkrát umiňoval, že dnešní noc opravdu nic nepoplete.

Tak se také stalo. Provázek si kolem pravého zápěstí uvázal, párkrát zasukoval, tlustý provaz po levici nadélku položil, rovně podél natáhnutý pytel. Z lahvičky hořkého lektvaru do dna vypil. On asi, Franek, dobře věděl, co jsem trouba zač, tak mi toho koření nalil zrovna víc, pomyslel si uznale.
Čekal za půlnoc, neusnul, protože hvězdy na nebi nepočítal, bděl.
Chystal se v myšlenkách celé hodiny.
Jen co se kobyla objevila, rukou ovinutou provázkem párkrát vzduchem máchnul a zatahal takovou silou, až seno okolo zavonělo, jak by bylo odkudsi z Alp.
Zazdálo se mu, jakoby každým tím mávnutím do něho vstoupila ještě větší síla.
Asi byl opravdu svěcený, pomyslel si, ale myšlenku dále rozvinout nestačil, protože v seně nastalo opravdové dopuštění.
Okamžitě, jen kobyla ze vší tíhy síly na něho těžce dopadla a hbitěji nežli jindy si na něm začala hovět, chytil nekovanou potvoru za levou přední, strčil do oka provazu, a než se vzpamatovala nebo stačila bránit, šups, měla ta koňská netvora k první pevně přivázánu i druhou.
Kdyby lidským hlasem mluvit uměla, asi by teď prosila a slibovala polepšení, neboť pod jeho silou na předních jakoby před ním klečela.
Ač přikázáno neměl, než se vzpamatovala, hrábl po pořádné hrsti sena, do koňské huby na několikrát nacpal, aby třeba zajatkyně nezačala řehtat o pomoc.
Nevadilo mu, že v obraně začala vyhazovat zadkem i kopat zadníma, přehodil jí přes hlavu pytel, aby na boží svět výtržnice neviděla. Nasadil uzdu, přivázal opratí kobylu ke trámu, aby se nevzpínala a povinně k poslušnosti krotla. Pro ticho noci ještě před nimi na každé kopyto navlékl se supěním onučku, co je měl od včerejška rozvěšené po trámu nad sebou.
Protože se všechno nad očekávaní snadno povedlo, rozjařeně plácnul plochou dlaní zvysoka koňskou ryšku po zadku a hlasitě přikázal: "A hyjé!"

Došel s ní nocí nešikovně šmatlavou a kulhavou kvůli provazu mezi předníma, zatáhnul ji uzdou do kovárny. Franek je vyhlížel na prahu a s koněm vzepnuvším se náhle ve veřejích mu dovnitř jediným smýknutím pomohl.
Převzal od kamaráda uzdu, přičemž oba dávali sakra pozor, aby se jim kobyla nečekaně nevzepjala a nevytrhla oknem pryč. Vždyť se začala plašit a stavět na zadní, jen co nozdrami nasála teplou vůni kovárny.
Pevnou rukou dovedl vzpírající se fuksu ke špalku s vbitou kovadlinou postavenému blízko výhně a přikázal Jankovi: "Podej mi kleště. Ne ty. Tamty. Velke. Kde se divaš, radši dej sem ty největši ze všeckych!"
Pak jediným zkušeným pohybem dostal koně na přední, zvedl mu jednu zadní, a třebaže sebou divoce jak šílená celým tělem házela a mlela, jal se kobylu kovat, jak ho zadarmo Pánbůh řemeslu naučil.
Smrdělo to kolem a se zasyčením začmoudilo pálenou rohovinou pokaždé, když se sálavé železo kopyta dotklo, jak bys do podkov obouval čerta.
Kůň se vzpínal, vzpíral, vyhazoval kopyty i zadkem, házel sebou ze všech sil, pokoušel se jim všemožně vytrhnout nebo je alespoň zranit, ale že oba měli síly za dva, nadto Janek byl za předchozí pohany správně namíchnutý a Francek měl fortel, třebaže se jim kobyla vzpírala na napnutém provaze ze všech sil a divoce se vzpínala v pokusech stále marnějších, úskočnými kopy se rozhánět okolo sebe ji nepopřáli.
Netrvalo ani půlhodinu a zákaznice měla podkovy novoučce nové na všech čtyřech kopytech.
S posledním řežavým hřebíkem byla práce hotova, tak jenom přeřízli provaz mezi předníma. Osvobozena, rázem nabyla nových sil a vysoko se vzepjala a zabušila kopyty o hruď. Francek, který teď musil uhýbat před zásahy, hlasitě přikázal: "Otevř dveři! A dokořan! Nebo nam je veme! A uhni!"
Na ta slova sáhl po biči, žádný dostihový bičíček, nýbrž pořádné bičisko vzal do ruky, býčí žíla ten instrument po pravdě jmenuji, švihnul zvysoka jednou ze vší síly pořádně kobylu po zadku, ona se vzepjala, napružila, na zadních zvedla až k začazenému stropu přední kopyta, Francek pustil uzdu a zavelel, jak nejhlasitěji svedl: "Hyjé!"
Jak ovšem šimla přes hlavu v kapuci pytle pořád vězela, jenom po čichu vyrazila jediným velikým skokem za čerstvým povětřím do noci. Najedenkrát byla mohutnou silou z kovárny venku, až hřmot kopyt pohnul i nejtěžším kladivem.
Jen čmoud, kobylince, nascáno a po spálenině smrad, jak bys na tři prsty lojovou beraní kotletu i s kostí v troubě připekl, jenom takové vzpomínky na čerstvě minulé peklo tu po ní zůstaly.

Ráno se všichni na městečku divili, proč a z jaké příčiny běhá po návsi od samého rozbřesku jakási poblázněná osoba po čtyřech.
Nejenomže ji nepoznali a posléze proto nepomohli, ale z takového nesouvislého pohledu dopletení zacházeli za vrata, aby se doma v kalendářích přesvědčili, zdali ono nakonec opravdu dnes není apríla.
Že však v srpnu vprostřed žní pracujícím rolníkům ani na masopust času nezbývá, vidět v létě pod sukní nohy okované v podkovách se jim jevilo být opravdu přemrštěně hejskovskou zvláštností. Proto vyrazili jako jeden, aby v tlupě maškaru odstrojili.
Když splašenou nešťastnici chlapi konečně před vraty kostela chytli, osobu s cáry pytle okolo krku ovšem i přes všem odjakživa známé zrzavé vlasy zprvu nepoznali.
Všem jim čpěla a smrděla, ošklivila se jim, jak všemožně umazaná po tváři a s hlínou pod nehty prstů vytáhlých z dlaní, na nichž měla přikovány podkovy, s vyskakováním řvala, řehtala a ržála jako konice. Na schodech chrámu Páně tedy hulákající výtržnici chytili za provaz, který jí od krku plandal po zádech. Přestože se jim vzpírala, s rukama zalomenýma dovedli vetřelkyni pod obecní pumpu. Až mour, písek, bláto ze škarpy a piliny bůhvíodkud voda odnesla, velice se všichni obyvatelé Frýdlantu nad Ostravicí tenkrát divili, proč selka, hospodyně ze statku sousedícího s Valnohovým gruntem, má na dlani každé ruky, též na chodidlech obou nohou, na pravém, i na levém též od paty, přibité úplně čerstvě nové čtyři podkovy.
Nikdo důvod nechápal, žádný si příčinu toho označení vysvětlit neuměl, pan řídící učitel ve všech knížkách, co na polici měl, zjištění nevylistoval. Pokud se otázali nešťastnice od toho dne už jen šílené na provazu, na každý dotaz odpověď zněla příšerná, poněvadž na duchu i těle postižená se toliko vzepjala na zadních jako kůň a šíleným hlasem zařehtala.
Přeje komusi smrt, soudili pokaždé s úlekem, když je při tom příšerném ržání až od kostí mrazilo.


Jak to s nimi bylo dál, jak se můj vlastní příběh s nimi spojuje?
Teta Blažková zešílela, a zdraví se jí nevrátilo, ačkoli ji po nějakém čase podkovy samy odpadly.
Jenomže ani tahle změna k jejímu štěstí nevedla, poněvadž díry po hřebících podkovácích se jí za nějaký čas ke všemu ještě horšímu zanítily a začaly z jizev hnít. Jelikož doktor po prohlídce usoudil, že k záchraně holého života je nutná amputace a na nějaké léčení navíc v obecní pokladně peněz nebylo, požádali teď už mistra kovářského Francka, který všechno uměl, aby to nějak zařídil.
Sice se vymlouval, že mu nepřísluší, že cosi takového je proti Bohu, že by se mu takto dostalo leda hříchu, který by nešel odmodlil.
Jim nevadilo, cosi mu připlatili navíc nežli by koně kul, šílenou ji přivedli do kovárny a nechali tam ty dva samotné. Francek tedy položil jednu po druhé její příští pahýly na špalek bukového hnotka s kovadlinou a potom dvakrát ťal stručně sekyrou.
Přežila.
Jenomže ani to jí nebylo v ničem dobré, bezruká už opravdu nebyla na nic ve vsi žádnému.
Tak ji chuděru odvezli na obecní útraty nákladním vlakem s jakýmsi železem z arcibiskupské hutě z Frýdlantu do Kroměříže přes Hulín, ano, zrovna do té nově tenkrát vystavené léčebny za městem.
Janek s Franckem nikomu nikdy nic o té příhodě neřekli, že mora Blažková po nocích jako kobyla dusila se nikdy nikdo nedozvěděl. Sousedé sami na nic rozvíjejícího nepřišli.
Pokud se s koncem mého vyprávění ptáte, jak tento příběh souvisí s mým, tak odpovím, že první válkou, kteří jedni nazývají Velkou, a jiní zase světovou.

Janek s Franckem nejdříve narukovali k houfnicím do Haliče, do pátého polního pluku, ve kterém dělal v úplně té nejprvnější přední linii pozorovatele přesnosti palby nějaký nějaký desátník Wittgenstein. Pocházel z Vídně, a pokud chtěl z fronty nebo nazpátek, jezdíval vlaky přes Hulín.
Všechny tři potom po nějakém čase převezli ešalony do Itálie, kam narukoval na Piavu i můj dědeček František Chromčák, hamerník tehdy už z vesnice Ostravice, který má proto civilní hrob na ostravickém hřbitově hned vedle cesty vedoucí na Bílou.
První válku tedy přežil, třebaže mu Taliáni při ofenzívě prostříleli kulometem břicho, čeledína Janka však navždy trefili a kováři Franckovi jakýsi dobře mířený šrapnel plný železných makaronů urval najedenkrát obě ruce. Po válce ho proto taky převezli do Kroměříže, komu k čemu kovář válečný mrzák bezruký jak jakýsi bezruč, občas se kdesi u vizity potkali s tou morou Blažkovou, ale nepoznali se, protože už byli šílení oba.
Z dělostřeleckého desátníka již byl poručík, když Wittgensteina v osmnáctém roce Italové zajali, to už ale v Evropě tenkrát bojoval jako dobrovolník v amerických expedičních jednotkách generála Pershinga kterýsi z pradědečků Meg Ryan. Jezdil sice se sanitou Červeného kříže na italské straně, ale i on pil pár týdnů zkrvavenou vodu z řeky Piavy. Všech pět jich tedy nějaký čas dýchalo společný vzduch, a takové to cosi jako vzájemně sdílené předurčení je mnohokrát horší nežli i ta nejnakažlivější plicní nákaza, máme proto s Meg cosi společného, jen nějak navázat čímsi jako provázkovou konopnou šňůrkou spojení.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama