Červen 2012

ČOKOLÁDA PRO MEG RYAN

26. června 2012 v 10:01


Každý o čemsi takovém už slyšel, mnohému se o čemsi takovém i zdálo - ale když jsem to ovšem takto titulkem napsal, všichni rázem zapomněli; a proto budu muset vysvětlit.
Vesnice Polešovice se nachází na odbočce z okresní silnice z Uherského Hradiště do Moravského Písku, a nebo naopak.
Rovněž se do ní dá dostat pěšky ze železničních nádražíček Nedakonice nebo Moravský Písek-zastávka, jimiž po téže trati projíždějí vlaky. Jak znával tuto destinaci i filozof Ludwig Wittgenstein na jeho cestách z Vídně do Haliče a zpět, ještě když býval dělostřeleckým C.K. desátníkem, v mých příbězích totiž všechno souvisí.


Z nedakonického nádraží se lze občas dostat do Polešovic i autobusem, zastávku má opodál na té okresce.
Lístek u řidiče se kupuje na zastávku Polešovice-obecní úřad.
Toto místo je zásadní orientační bod, pěšky se k němu musí projít od odbočky skoro celou vsí.
Všechno vědí o místních poměrech v Hospodě pod kostelem, kde stačí zadat dotaz: Kam na Zbořiska?
Kdo se neptá uvnitř, před hospodou odbočuje vlevo ze směru, z něhož přišel, a míří vzhůru k vyhlášené po celém kraji Bůčkově pekárně.
A zde již uvidí onen jak nůž ostrý kus ze všech stran volně přístupného pozemku o rozloze 305 čtverečních metrů, který sahá do kopečka od špice na rozcestí přes betonovou zeď terasy až po plot zahrady a stěnu domu číslo popisné 382.
Říkám tomu místu pro tvar i věčné slunce Florida, místní z čehosi jako piety To je Večerníčkovo.


Nedakonické nádraží,
odbočka z okresky,
2 kilometry pořád rovně vzhůru,
obecní úřad, pošta, hospoda,
Bůčkova pekárna,
Večerníčkovo.

Pokud komusi místo připomíná cosi jako schéma srdce, ano, to svoje jsem zde párkrát ztratil, ale teď tam/sem již ani nedojíždím, takže nechám na jiných. Přičemž nepředpokládám, že by se prostřednictvím tohoto článku jediný nebo jediná takoví našli, kteří sem dopílí se splněným úkolem. Jakož i žádný nedá jiným vědět o této příležitosti, která, jak by řekl již básník Karel Hynek Mácha, proto zapadne.

Na ostří pozemku stojí patnáctiletý modřín, na jehož kmen jsem před třemi roky umístil tři pneumatiky, mosazná cedulička pod nimi, vysvětlující důvod, se určitě nezachovala, v Polešovicích, jak známo, zrovna z tohoto místa vždycky všechno ukradou.

JAKOŽ I IHNED UKRADOU I JAKOUKOLI TU SEM KÝMKOLI INSTALOVANOU ČOKOLÁDU PRO MEG RYAN.

Co to tedy je ta čokoláda pro Meg Ryan donekonečna připomínaná?
Každý si ji může jako věc představovat jinak.
Z jakého chce materiálu, v jakémkoli tvaru, barvě, podobě, nebo souvislosti s tématem tohoto zadání.

V jistém smyslu této výzvy se jedná o dar, stejně i případný artefakt; nebo dokonce cosi jako magickou pomůcku, která by k tomuto místu nějak přilákala jakže mu vzdálenou tu samotnou Meg Ryan.

KDO NEROZUMÍ, A RÁD BY PŘISPĚL, MŮŽE SE V KOMENTÁŘÍCH ZEPTAT.

Poslední podstatnou podmínkou mé instrukce je vzkaz, aby všechno, co kdo jako čokoládu pro Meg Ryan na tomto pozemku věnuje, aby vyfografoval (i jinak zde i předtím zdokumentoval) - protože hned po první noci určitě nic nezbude, poněvadž v Polešovicích se krade, a na tomto místě ve tvaru špice nože obzvláště.

Pokud koho zaujalo, a sám nesvede, dej aspoň vědět jiným, třeba prostřednictvím majlu, skajpu, mobila.

Kdo sa v Polešovicách napije vína, navždycky zablúdí...









(Na cizí nápad.)

Téma týdne "Nejoblíbenější knižní postava"
23. listopadu 2011 v 17:14 | edamaznakcempirek


22 + 24 + 6 + 11 + … = 100








VARUJI SLOVEM WARNING každého zájemce, který míní vstoupit, a neumí číst.

15. června 2012 v 6:15


VARUJI SLOVEM WARNING každého zájemce, který míní vstoupit, a neumí číst.

Jenom zvládáš jakotako za sebou řadit písmenka, ven!!!!!!

Přičemž schopností četby míním zejména následnou schopnost co nejúčastnější pomoci - a tou zase jakýmkoli NEALIBISTICKÝM přispěním (příspěvkem, nebo pouhým několikerým rozesláním informace v jeho nejbližším okolí) mou interpretační hru na téma Meg Ryan rozšířit a zbohatit.
Kdo v tomto smyslu číst neumí, ať z dalšího příběhu vystoupí, ihned, IHNED, IHNED!!!!!, vyfič, byť ses pro svou zvědavost a vlezlost stal již číslem statistiky; takový/taková není zde nežli zevlounem, a tedy numerem však prakticky světu k ničemu.
Mobilovým číslem, zatímco já třeba i kvůli této zásadě bakelit nepoužívám.
Když ono samo KRÁSA je již od doby Aristotelovy zejména čímsi společně sdíleným, kdo sobecky nebo pro nekultivovatelné buranství jeho/svého ducha nesdílí a neúčastní se, s prožitku krásy je samým sebou vyloučen. Třebaže by i o své iluzi krasosnubnosti blogů natřískal každý den několik.
Když i ono slovo H

I VYOBRAZENA MRTVOLA JE KRÁSNÁ, PÍŠE ARISTOTELES V POETICE

13. června 2012 v 11:12


9. Koncept a myšlenka jsou dvě různé věci. Koncept obsahuje všeobecný směr, zatímco myšlenka je komponent. Myšlenky uskutečňují koncept.
Sol LeWitt - Věty o konceptuálním umění (1967)


Koncept, jako způsob úvahy, vylučuje z výsledku jakoukoli zdobnost a nebo uměleckost, tedy i ono pojetí jééé, to je krásné. Případně vzrušenější: Júúúva, to se mi teda fakt líbí!
Jakož i ono cosi napodobené, co je podle mínění pozorovatele jako živé.
Líbit se není estetická kategorie.
Analogie a tautologie shloučeny do výsledku (zřejmě) ovšem ano.
Proto dnešní prvotní ilustraci beru zpět a nahrazuji ji čímsi, co je méně pohledné, ačkoliv...


Konsept end ajdia, řečeno foneticky, idea a myšlenka, vyjádřeno ponašem, ale jak s čímsi takovým, takovou významovou rozdílností, dostatečně ilustrativně naložit na prknech mola nad kroměřížským podzámeckým rybníkem?
Černobílý reklamní poutač v podobě zajíce původně stojící uvnitř výkladní skříně drogistického krámku pana Josefa Skowrona podnikajícího naproti přes ulici mé poštovské českotěšínské adrese, tak takový inventář mohu jednoho letního rána přivézt jako spoluzavadlo do Kroměříže vlakem přes Hulín a postavit k zábradlí čelem na hladinu rybníka, přidrátovat, nato podejít až před mandarínský pavilon opodál, doufaje, že mi mezitím kdosi papundeklového zajoucha neukrade a za pár halířů neodevzdá do sběrny.
Povede-li se i v dálce přes rybník protagonistu zachovat, nafotografuji scenérii z přibližně stejného místa jako týž pohled kdosi dávno zachytil pro účel pohlednice, snad se mi po návratu pěšky na původní místo opět poté bez ztráty čehokoli na molu i nadále bude dařit vésti téma směrem, jehož intelektové proporce dosud ani v nejmlhavější představě nezvládám.

27. Koncept uměleckého díla může zahrnovat podstatu díla nebo proces, při kterém je vytvářeno.
Sol LeWitt - Věty o konceptuálním umění (1967)

Figurína zajíce mi v mých představách zastupuje cosi jako hromosvod; a nebo anténu.
Cosi, co je mou poslední možností, jak přivolat. Jak dát Meg Ryan o sobě přes oceán vědět - a v míře neokázale komornější: dát vědět těm, kteří by mohli dát vědět. Případně v mém pokusu pokračovat, se snahou třeba jen zatímní náznaky alespoň rozvinout, rozehrát, upřesnit.
Fotografie dvojnice Meg Ryan tisknoucí se k zajouchově figuríně, nebo na tento způsob záběry videa, by obojí byly uspokojujícím dílčím vrcholem úspěšnosti či naplněnosti mého záměru, v jehož principu ovšem cítím i cosi jako možnost rozehrát zatímní absenci jakékoli mytičnosti v její substituci nebo nápodobu, jak je obsažena v praktikách například kultu cargo, postupech sympatetické magie, či poselství ještě dávnějších nekonečným prázdnem vyhlížejících kamenných soch postavených předky na uvítanou předpovězeným bájným návštěvníkům Velikonočního ostrova.
Můj záměr od samého jeho počátku vyhlíží nevážně, potažmo bláznivě, a přitom, co nejvíce mohu, podporuji jeho tendenci ilustrovat očím snadnými příklady ono cosi závažnější, co bývá kodifikováno v oné oblasti lidského ducha nazývané kultura.
Ve smyslu civilizace, nikoliv jenom exponátů subjektivně dílčí sbírky pouze věcných uměleckých děl.

3. Iracionální názory vedou k novým zkušenostem.
Sol LeWitt - Věty o konceptuálním umění (1967)

[11.06.2012, 12:01]
Komu předešlé
ne po chuti, zde párek
černých labutí.


HLEDÁM DVOJNICI MEG RYAN V ZAJEČÍM KOSTÝMU.

> ------------ Původní zpráva ------------
> Od: SEZNAMKA.CZ
> Předmět: Seznamka.cz - schvaleni inzeratu
> Datum: 11.6.2012 17:45:12
> ----------------------------------------
> Dobry den,
> Vas inzerat c. 3837775 (Seznamka) byl schvalen v tomto zneni:
> "Hledam dvojnici Meg Ryan v zajecim kostymu."

OVŠEM TAKOVOUTO NE!!!!!





(v líčení o podmínkách krásy bude pokračováno, pokud se přihlásí dvojnice Meg Ryan)





MEG RYAN JAKO MORA

11. června 2012 v 7:50


Co budu povídat, se odehrálo dávno, jenom málokdo si už vzpomíná, kde jsou tamty časy, kdy v této zemi se ještě točily filmy a do kin, ať jsi vhlédnul do kteréhos chtěl, ještě tenkrát chodívali diváci. Proto smyslu mého vyprávění už málokdo bude rozumět, kdyby šlo o mě samého, ani slovo bych neoprášil, tak je každé mezi těmi dnešními nadarmo, ale co nadělám, dneska v noci se mi dokonce ve dvou pokračováních zdálo, s filmem by to bylo těžší, ale sen žádnou kompozici nepotřebuje, vodí si ty lidi v něm, jak jemu je jen libo, a co se zdává, jak je odevždycky známo, vždycky mívá k pravdě blízko, když ne hned zítra, tak určitě napřesrok, co bysme si my, co víme, nějak ještě nadbytečně vykládali, takovým nám je jasné, že v tom dnešním snu nemohla mít hlavní roli žádná jiná nežli ta americká mora Meg Ryan.
Aha, aha, tu se musím na pár slov zastavit, poněvadž z těch dnešních čtenářů, co to je mora, jenom málokteří vědí, tak tedy je to takový noční přístrach, odejitá duše z těla jakési osoby, která se ovšem vklube do těla kteréhosi zvířete a nebo věci, takže zatímco původní majitel většinou spí a jenom málokdo takový si svoje noční putování z jednoho stavu do druhého uvědomuje, ta převtělená duše si potom vyhlídne jakousi oběť, kterou potom celou noc dusí, škrtí, dumlá (z původnějšího německého dümmel) a všelijak jinak valchuje.
Ale pozor, životopisně se přírodopisně ani o upíra, strašidlo nebo zombiho nejedná, mora je prostě podstatou i výkony cosi úplně jiného, a jak se tak dívám, je vlastně dobře, že jsem s líčením toho svého dnešního snu začal; aspoň cosi vysvětlím.
Nejdříve k té fotce, co jsem tu onehdy dal na internet do blogu, nadepsaná je jako stará pohlednice, ale pozor, pozor, kdo nezná původní účel věci, vždycky všecko poplete, kdosi by třeba napsal, že je to například tučnák, to co stojí na ní v dálce vlevo od lavičky, ale kde by se cosi takového i tenkrát za rakouskauherska v kroměřížské Podzámecké zahradě vzalo, pingvin, prosím vás, ten váš pingvíííín, jak by se sem tak asi tenkrát dostal, když neumí lítat, od pólu vlakem snad s přestupem v Hulíně do lokálky?
Zůstaňme proto u toho, jak má být, silueta napravo v loubí vyhlídky patří velikému zajíci s velikou bílou skvrnou na hrudi, takže to vlastně taková parádnice není nežli zaječice, a tedy i těm nejvíce na duchu pobloudilým je už snad jasné, proč jsem se zmínil o té dvojnici, nočním druhém těle, filmové herečky Meg Ryan, jak nám to všechno v mém vyprávění tak krásně spolu souvisí, ženská v zaječí kožešině, filozof Wittgenstein v hodnosti C. K. desátníka u kroměřížského rybníka (např. http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=402114 ), všechno takto pospolu, jako že i film není nic jiného nežli sen.
Ještě že ten olomoucký malíř Bílek už před dvěma rokama umřel, jinak by on tohle všechno dohromady pospolu pohledně namalovat, zatímco já se budu muset s těmi všemi vysvětlivkami pro důkaz názornosti trýznit v počítači, ještě že mám ten noutbuk a můžu tak při tom trápení ležet, poněvadž být k tomu ještě v sedě, řiť by mě leda tak zlatou žílou postupně víc a víc pálila, rybník, nerybník, jak o něm budu stále víc doširoka ještě psát.


Sokoli třeba, pospolití ptáci zvyklí na tělocvičná nářadí, by takové jedinečné příležitosti využili hned a jinak, a už by metali salta, hvězdy a kozelce, já ovšem se jenom zvednu z gauče, abych se doloudal pár kroků do předsíně, a vyfotil tam, co pro další vyprávění je obzvláště důležité, i když je to jen vyřezané z papndeklu kdesi v čínské(!!!) manufaktuře, a ve sběrně starého papíru, kdybych odnesl, bych za takovou slávu nedostal ani tu příslovečnou korunu.
Jenomže, papírové, mi roky nachystané poblíž vchodu do bytu sloužilo jako cosi čemu se říkává návnada, a nebo prokoumaná past, když mi bylo odjakživa jisté, že ono, nač tak čekám, přece jenom jednou přiletí za měsíční noci a sedne si kdesi na tu siluetu jako na anténu, ženské to ani potmě nedá nežli na chlapa, a dneska v noci se předpovězené konečně stalo, a já z toho měl ten sen.
A jak je i ze skákavých fotografií vidět, včera takováto podmínkami jedinečná noc mnou očekávané moře nastala.


Poslední příběh celé tlusté knihy takových se udál v kraji, kde se horné Slezsko hlínami stýká s rovinatou Moravou, a vypráví se, aby bylo proti veškerým pochybnostem doloženo, že mora dusí v každém ročním časem v rozmanité zvířecí podobě.
V jedné vesnici - píšeme ji beze jména, aby zdejší neměli po dávno minulém ještě dneska škodu - nedaleko Frýdku města, tedy ve Frýdlantu, z něhož se dodávalo litinové zboží i do kroměřížských zahrad, tak tedy tam, tak tedy tam v tom čase, kdy se minulému století psaly sotva dva roky, žili dva mládenci. Oba chlapi vzrostlí jako Smrk, s ramenami širokými jako táhlý Ondřejník nad dědinou. Plní sil jak řeka Ostravice, co pod frýdeckýmn zámkem přes kamení ještě tenkrát zhurta tekla. Jeden měl na jméno Janek, druhému se zase říkávalo Franek.
První lomihora sloužil jako čeledín u koní na gruntu, který patřil Valnohům, druhému se dařilo coby tovaryši kovářského řemesla. Mistra v tom čase neměl. Utrýznila ho mora, a on přitom bývával chlapisko jako dub ramenatý. Ale urajtovala ho v podobě koně, utrousil se strachem a obavou o příčině jeho konce občas na půl úst a poplašeně kterýsi z jeho živých sousedů.
Co o nich povědět ještě více? Že si byli mládenci po těle i tvářích tak podobní, až si je lidé, kteří nebyli zdejší, mezi sebou pletli?
Jenomže ona mrzutost se ale přihodila jenom jednomu z nich, Jankovi, který se od svých koníčků ani na chvilku nehnul. Proto i teď v létě spával v seně nad maštalí, aby svému páru nad všechny páry byl i po nocích nablízku. Vedlo se mu dobře v jeho pelechu nebi blíže, neměnil by. Sušená tráva, v níž spávával, voněla omamnými vůněmi všeho kvítí a noci byly letos obzvláště teplé. Na hvězdy nahlížel vikýřem.
Jenom spaní kdyby míval lepší.

Vždyť poslední dny se každé ráno probouzel celý dolámaný, kam dohlédl, po celém těle byl poset modřinami. Ruce nohy ho bolívaly, jako by se po něm celé noci kdosi vozíval.
Zrána, když hospodáři předváděl, jak bývává celý zhmožděný, smávali se mu Valnoha i selka, a zkoušeného Janka ještě popichovali: "Kdovijaky hrom a čerchmant! Neruhaj se radši! To maš enem z teho, že si se večer v hospodě napil, anis nevěděl, kery si. To pak jeden štabarcuje a ani o tym nevi. Z povalu spadne, ani nema poněti. A je hnedky modry jak sinol, jak ten kapr loni na štědrovečernim stole," utahoval si v dobré míře hospodář.
"To tak. Si syty a bujny z teho, že tě dobře živim. Futro maš u nas jak sam Franz Josef! Temu movoš divoke sny a mlatiš potem sebu jak mucha v latarni," dodávala selka a s hospodářem se mrknutím namístě dohodli, že když je tak bujný, Janka omezí na kostu. Aby dostal rozum.
"Jakapak mora, to su zabobony dobre leda tak pro stare baby, zapřahej radši, mame žňa," káral hospodář.
"Velke břucho, hlava mala, myšlenky žadne," uzavřela poučením celou rozmluvu selka.
Protože synek viděl, že doma se stýskáním nepořídí, zašel večer přes ves do kovárny za kamarádem. Nejenom proto, aby se jemu svěřil se svým svízelem. Netoliko na kus řeči. Vždyť Franek kromě podkov byl široko daleko vyhlášený coby felčar, který každou nemoc pozná a v krátkém čase odléčí. Nejenom že dovedl koňům narovnat kdekterou zlomeninu nebo zhmoždění, ale měl i černou mast, po které i to nejbolavější kopyto do týdne srostlo. Koliky léčil zázračným práškem, koni radil dávat vrchovatou naběračku.
Lidé odevšad se za ním pro pomoc i radu stavovali, docházeli, když jim páteř ztrpla, nebo kámen nad ledvinami pálil jako starý čert. Mimoto svedl ulevit od každé jiné těla bolesti, zuby sousedům trhal. Pokud snad kdy byly něco větší, tak jim je i rval. A jeho zelená kostivalová mast dobrá na všechny neduhy každého živého těla? Byla vyhlášená a známá po široširém frýdeckém okolí mnohem více nežli o pár roků později básník Petr Bezruč, jehož také měli všichni rádi, ale málokdo příštího klasika od vidění znal.

Janek všechno o svých nočních strastech vypověděl, Franek se ani dlouho nerozmýšlel a hned se ptal: "Každu noc to za tebu chodi?"
Čeledín kývnul.
"A viš ty, co to je? Aspoň jak vypada?"
To bohužel Janek nevěděl.
"Ani zdalky, když to začina? … Nepřešlapuj mi tu, sakra, z nohy na nohu a vyslov se!"
Jak kdyby mu hubu před zuby zašil, ani nadále jediné slovo mu třebas ani z uší nevyšlo.
"Dokud trapiča neuvidiš, pomoc ti neni. Až budeš vědět, jak vypada přičina tvojeho trapeni, potem přindi. Prozatim se neda nic robit. Nesem šarlatan."
"Nic?" hlesl nedůvěřivě a nejistě Janek, zklamán a v rozpacích, když tolik věřil a ještě více očekával.
"Ne, že bych neznal, nebo snad nechtěl. Ale proti čemusi, co neznom, nic nezmožu."
"Tak mi aspoň jako kamarad řekni, co mam robit?" naléhal na kovářského.
"Něspat."
Čeledín teď nevěděl, zda i tady není jen terčem pro škodolibost nebo posměšky. "Rada je to sice dobra a lehko se povi. Ale když já spim celu noc tvrdě jak truhla s nebožtikem," povzdechl si zkroušeně.
Oba se poslední zprávě srdečně zasmáli, kovářský plácnul kamaráda po hřbetě a řekl: "Počkej chvilu, ja ti na takovu němoc cosi namišam."

Když došla i do městečka nad řekou Ostravicí půlnoc, čeledín měl po hořkých kapkách pořád oči černé jak králičí bobky. Nespal, nedřímal, převaloval se senem a čekal. Rozmýšlel s tělem připraveným jako struna, co začne, nebo kdy. Dočkal se, když už bylo málem k jedné hodině.
Kdoví odkud a jak se sem na patro bez žebříku dostal, ale senem šel k němu kůň.
První, co překvapeného mládence zarazilo, když si dal dohromady myšlenky, bylo cosi jako zjištění, že nic neslyší.
Půl stébélka nezlomil, šinul se k němu bez jediného šustotu jako kdyby měl nohy v papučích.
Když fuksa došla blíže, poznal, že přízrakem není valach, nýbrž statná kobyla.
Trochu je, sakra, podobná té levé od sousedů, pomyslil si.
Ale myšlenka, byť hbitá jako mih, byla posledním, co stihnul učinit bez újmy.
Protože prozatím pomalu přicházející kobyla se s posledním krokem na něho svalila, padla zvysoka a z celé váhy těžká jako cent. Kdo si snad podobnou noční tíhu neumí představit, Janka zavalila těžkost jako když na člověka padne kůň.
Jezdila po něm břichem, válela se boky. Předtím, než mu žebra začala rupat, než o mysl přišel bolestí, bušila do něho všemi čtyřmi kopyty. Byť sténal a dušeně supěl, hlasu ze sebe nevydala, neržála, neřehtala, jen Janka jako pod válcem usilovně hmoždila. Co se dělo dále a jak, už sám nevěděl, třebaže byl silný a odvážný jako chasník málokterý, hrůzou omdlel.

Po svítání se vzbudil a probral bolavý po celém těle poznovu na kamenné podlaze maštale. Za hospodářem si stěžovat a stýskal nešel. Aby nebyl nápadný, vzal sebou jako záminku koníka, a celý směr cesty ke kovárně jenom propajdal a proúpěl. Co krok, to pokaždé ho cosi píchlo a zabolelo, až zaskučel.
"Je to kuň, fuksa, kobyla! Hmoždila mě jak husiti městsku branu, že sem z teho omdlel, ani nevim jak," zahlásil celý pokroucený Franckovi hned na prahu verkštatu. "Proboha, urob s tim cosi, ať mě to mameni dele netryzni! Ať mě ta stomlacha ku smrti nedovede. Jak tamta tvojeho mistra!"
"Zmlkni a nepřivolavej hned zrana neščesti," odplivnul si Francek od kovadliny až do ohně výhně. "Co sem chodiš, když je už bily deň, a ona na tebe chodi v noci," netečně napomenul podkovař. "Kdybys mi ju sem přived, tak to bych ti ju nakrasně aji okul. Tož mi aspoň pořadně podrž toho tvojeho koňa. No tak, pocem, ukaž mi to kopyto."
Lamentováním a skuhráním se nedal vyrušit od práce, a o to více se rozbušil u kovadliny. Zdálo se, že na nejlepšího kamaráda nemá čas nebo náladu, jako by mu bylo úplně k ničemu přítelovo trápení.
Až uznal, že zkroušeného Janka lhostejnou nepřívětivostí už dost pomučil, jak bylo pro příští účel nutné, pokožil kladivo a přikázal: "S nikym o tym nemluv, dojdi zas večer. Když už se setmi. Ale ani slovo, rozumiš? Ja ti cosi užitečného mezitim nachystam."
"To ani sam ze sebu?"
"To možeš. Ale enem francuzky!"
"Ale když ja takovu řeč neumim."
"Pravě proto."


Nikoli snad domodra zvalchované tělo, nýbrž zuby a pusa bolely Janka mnohem víc, poněvadž ji musel mít zavřenou a jazyk mít schovaný za ohrádkami pevně stisknutých čelistí. Co to v tom prašném horku bylo za trápení, aby o noční moře nikomu sebemenší nic neřekl.
Málem v půlce srpna, vprostřed žní!
Přitom zrovna dneska, jako z udělání, se každý kolem vyptával, co se mu stalo, že je jako němý. Že by zuby? Štipka v uchu? Co je s tebu? Kolikrát chtěl, kolik měl zrovna dneska jako napotvoru příležitostí. Ale pokaždé se přemohl, a do večera se nikomu slovíčkem nesvěřil.


Proto, a nebo stejně přípustné je napsat takže, jak kdo chce, na slovíčkách při psaní zas až tak nezáleží, poněvadž jen se denní světlo na sám konec smrklo a on koně na noc napojil, když se Francek potom v kovárně zeptal, zdali o záležitosti s kýmsi třeba, ani domluvit ho nenechal a vyhrknul hrdě: "S živu dušu ne!"
"A co s mrtvu?" zašpásoval si potměšile na kamarádův účet kovář.
Čeledín otevřel překvapením papulu, všecky zuby poprvé za celý den prozradil: "To sem moh? Dyť mi to ani na mysl nepřišlo," svěřil se důvěřivě jako bezelstné ťululum.
"Snad už ti je jasné, proč ti odjakživa řikam pendulum."
Kovářský tedy po příští chvíli mlčení konečně kývnul hlavou a potom začal rozkládat po stole všecko nutně potřebné: "Tu maš, cosi sem pro tebe nachystal. Tu je lektvar od včerejška, abys nezaspal. Tuto maš provaz, tim ji předni nohy svažeš. Svedeš to?"
Že čeledín kvapem kývnul, pokračoval: "Hen je takova kapuca, pytel přes hlavu, až ju ku mně povedeš. Potem co potvoře nohy svažeš, strč ji to na hlavu. Budeš si to pamatovat? Popořadě?"
Čeledín s očima navrch hlavy zase horlivým kývnutím přisvědčil.
"Co bych všecko neudělal, abych se teho mojeho trapiča zbavil."
"Maš provaz, maš pytel. Tu su onučky, přes kopyta ji je natahneš, až ju semka poveděš. Toť je uzda, abys ju po cestě měl za co držet. Jasne? Sam sem ju pořadně poscal, aby byla jako svěcena?"
"To abych si zase myl ruky."
"Nemusiš. Kvůli čemu se, mysliš, jezdi za drahe penize do lazni? Radši to sam potom nedopleť," přikázal rázně.
Znal totiž Janka odjakživa a věděl, že pokud mu nepřipomene, určitě kamarád cosi poplete, přehodí a nebo zapomene.
Vždyť Janek byl byl zvědavostí napnutý a chtivé oči už měl nachysány pro to poslední a závěrečné, co Francek pokládal na stůl. Klubíčko špagátku bylo oním divem, zázrakem. Obyčejný provázek kilometr za korunu, metr za děravý groš, jak málo konopí v něm bylo, nedal by se ani z nouze vykouřit. Nic čarodějného na pohled, proto se radši ujistil: "Ten je svěceny svatu vodu?"
"Prd. Ten je na spojeni. Mezi nami. Jak na vojně."
"Ja byl i tam u koni. Ani tam sme nic takeho nepotřebovali. Na koňa stači třeba jen mlasknut."
"Ja taky ne, když sem, chvalabohu, feldhaubicam koně kul. Ale uzel zasukovat, ty trúbo, uvazat aji potmě snad umiš."
Janek stále stejně horlivě kýval, aniž by snad cokoli tušil.
"Dom pujdeš humnami, kaj nechodi lidi. Než si do sena lehneš, konec si uvažeš sem," ukázal na svoje zápěstí. "Jasné? Lebo ten druhy ja hned navažu hen," naznačil rukou směr a klubíčko hodil Jankovi tak šikovně, že sobě mezi prsty si nechal opačný konec a šel jej navázat k velikému zvonu visícímu každému na přivítanou ze stěny kovárny.
"Ale ten tam řeci nikdy nebyval," udivil se Janek.
"Jestli byval, nebo ne, viš co? Duležite je, že zvoni. Kdys naposledy na sebe hleděl do špigla?"
Čeledín byl ze všeho, co se děje, už dočista tumpachový, takže naletěl poznovu, když hlesl: "Včera. Esli aji na řiti mam z te kobyly modre jelita."
"Cos ve špiglu viděl, je tvoja věc. Ale malo se divaš okolo sebe, tož se nediv, že ti potem ujde, že i já se řeci na tu ryšku musim na noc připravit. Tak spanembohem, nic si tu nenech a urob, jak sem ti poradil," zasmál se na povzbuzení a přidal ještě Jankovi pořádný buchanec do hřbeta, aby se mu dobře i darovanými věcmi táhlo nazpátek.

Možná ani nepoděkoval, ale z kovárny přímo hnal, ani snad už nekulhal a nehekal, jak domů pádil humny.
Jen tenoulinká linka konopného provázku zůstávala ve tmě za ním jak vítězné znamení.
Před půlnocí na seně, jak byl úpěchu lačný, však přikázané všechno dopletl.
Ne, to pravdu ne, že by si snad sám kapuci přes hlavu navlékl, to tedy ne, také hořký lektvar proti spaní v pořádku vypil. Jenom ten nešťastný provázek si popletl s koncem provazu uzdy, namísto tenkého si tedy tlustý kolem ruky uvázal. Zkrátka, síla tělesná, jež mezi zdejšími lidmi často za hlavní výkon platí, nebývá až zas tak všechno, když je třeba cosi šikovně zařídit.
Do půlnoci neusnul, takže byl připraven, když se před ním ve tmě objevila kobyla. Vyčkával, záda zapřená o zeď, tajil dech, až tmou jako obrovitý stín v tichosti dojde, pak rukou provazem obepjatou párkrát pohnul a pak ještě pro jistotu co nejlepšího spojení dokonce i máchnul. Ale platné mu to jeho kouzlení nebylo.
Klisna se poznovu na něho bez zařehtání vrhla, váhou těla zvysoka mládence doširoka zalehla a s prvním setkáním jejich těl mu vyrazila z ruky provaz a z plic dech. Nato, kde je včechna žebra má, mu kobyla dala svoje břicho i plece pocítit jak na valše.
Jak dlouho se potom po něm vozila jako rejtar, nevěděl, ani když se nazítří probudil spadlý z patra na podlaze maštale a připadal si jako dvakrát zpráskaný.
Jednak bolestmi stonavý z utrpěného výmlatu, co mu uštědřila v noci vášnivá fuksa - ze druhé půle se cítil provinile, jaký zrovna on je jedinečný trulant a popleta.
Hanbil se, styděl, za kamarádem radši nešel, aby v kovárně nevzbudil posměch. Jak rozum bez duše a poposedávající jenom po koutech daleko lidí se dočkal večera, když celý dlouhý den předtím si natisíkrát umiňoval, že dnešní noc opravdu nic nepoplete.

Tak se také stalo. Provázek si kolem pravého zápěstí uvázal, párkrát zasukoval, tlustý provaz po levici nadélku položil, rovně podél natáhnutý pytel. Z lahvičky hořkého lektvaru do dna vypil. On asi, Franek, dobře věděl, co jsem trouba zač, tak mi toho koření nalil zrovna víc, pomyslel si uznale.
Čekal za půlnoc, neusnul, protože hvězdy na nebi nepočítal, bděl.
Chystal se v myšlenkách celé hodiny.
Jen co se kobyla objevila, rukou ovinutou provázkem párkrát vzduchem máchnul a zatahal takovou silou, až seno okolo zavonělo, jak by bylo odkudsi z Alp.
Zazdálo se mu, jakoby každým tím mávnutím do něho vstoupila ještě větší síla.
Asi byl opravdu svěcený, pomyslel si, ale myšlenku dále rozvinout nestačil, protože v seně nastalo opravdové dopuštění.
Okamžitě, jen kobyla ze vší tíhy síly na něho těžce dopadla a hbitěji nežli jindy si na něm začala hovět, chytil nekovanou potvoru za levou přední, strčil do oka provazu, a než se vzpamatovala nebo stačila bránit, šups, měla ta koňská netvora k první pevně přivázánu i druhou.
Kdyby lidským hlasem mluvit uměla, asi by teď prosila a slibovala polepšení, neboť pod jeho silou na předních jakoby před ním klečela.
Ač přikázáno neměl, než se vzpamatovala, hrábl po pořádné hrsti sena, do koňské huby na několikrát nacpal, aby třeba zajatkyně nezačala řehtat o pomoc.
Nevadilo mu, že v obraně začala vyhazovat zadkem i kopat zadníma, přehodil jí přes hlavu pytel, aby na boží svět výtržnice neviděla. Nasadil uzdu, přivázal opratí kobylu ke trámu, aby se nevzpínala a povinně k poslušnosti krotla. Pro ticho noci ještě před nimi na každé kopyto navlékl se supěním onučku, co je měl od včerejška rozvěšené po trámu nad sebou.
Protože se všechno nad očekávaní snadno povedlo, rozjařeně plácnul plochou dlaní zvysoka koňskou ryšku po zadku a hlasitě přikázal: "A hyjé!"

Došel s ní nocí nešikovně šmatlavou a kulhavou kvůli provazu mezi předníma, zatáhnul ji uzdou do kovárny. Franek je vyhlížel na prahu a s koněm vzepnuvším se náhle ve veřejích mu dovnitř jediným smýknutím pomohl.
Převzal od kamaráda uzdu, přičemž oba dávali sakra pozor, aby se jim kobyla nečekaně nevzepjala a nevytrhla oknem pryč. Vždyť se začala plašit a stavět na zadní, jen co nozdrami nasála teplou vůni kovárny.
Pevnou rukou dovedl vzpírající se fuksu ke špalku s vbitou kovadlinou postavenému blízko výhně a přikázal Jankovi: "Podej mi kleště. Ne ty. Tamty. Velke. Kde se divaš, radši dej sem ty největši ze všeckych!"
Pak jediným zkušeným pohybem dostal koně na přední, zvedl mu jednu zadní, a třebaže sebou divoce jak šílená celým tělem házela a mlela, jal se kobylu kovat, jak ho zadarmo Pánbůh řemeslu naučil.
Smrdělo to kolem a se zasyčením začmoudilo pálenou rohovinou pokaždé, když se sálavé železo kopyta dotklo, jak bys do podkov obouval čerta.
Kůň se vzpínal, vzpíral, vyhazoval kopyty i zadkem, házel sebou ze všech sil, pokoušel se jim všemožně vytrhnout nebo je alespoň zranit, ale že oba měli síly za dva, nadto Janek byl za předchozí pohany správně namíchnutý a Francek měl fortel, třebaže se jim kobyla vzpírala na napnutém provaze ze všech sil a divoce se vzpínala v pokusech stále marnějších, úskočnými kopy se rozhánět okolo sebe ji nepopřáli.
Netrvalo ani půlhodinu a zákaznice měla podkovy novoučce nové na všech čtyřech kopytech.
S posledním řežavým hřebíkem byla práce hotova, tak jenom přeřízli provaz mezi předníma. Osvobozena, rázem nabyla nových sil a vysoko se vzepjala a zabušila kopyty o hruď. Francek, který teď musil uhýbat před zásahy, hlasitě přikázal: "Otevř dveři! A dokořan! Nebo nam je veme! A uhni!"
Na ta slova sáhl po biči, žádný dostihový bičíček, nýbrž pořádné bičisko vzal do ruky, býčí žíla ten instrument po pravdě jmenuji, švihnul zvysoka jednou ze vší síly pořádně kobylu po zadku, ona se vzepjala, napružila, na zadních zvedla až k začazenému stropu přední kopyta, Francek pustil uzdu a zavelel, jak nejhlasitěji svedl: "Hyjé!"
Jak ovšem šimla přes hlavu v kapuci pytle pořád vězela, jenom po čichu vyrazila jediným velikým skokem za čerstvým povětřím do noci. Najedenkrát byla mohutnou silou z kovárny venku, až hřmot kopyt pohnul i nejtěžším kladivem.
Jen čmoud, kobylince, nascáno a po spálenině smrad, jak bys na tři prsty lojovou beraní kotletu i s kostí v troubě připekl, jenom takové vzpomínky na čerstvě minulé peklo tu po ní zůstaly.

Ráno se všichni na městečku divili, proč a z jaké příčiny běhá po návsi od samého rozbřesku jakási poblázněná osoba po čtyřech.
Nejenomže ji nepoznali a posléze proto nepomohli, ale z takového nesouvislého pohledu dopletení zacházeli za vrata, aby se doma v kalendářích přesvědčili, zdali ono nakonec opravdu dnes není apríla.
Že však v srpnu vprostřed žní pracujícím rolníkům ani na masopust času nezbývá, vidět v létě pod sukní nohy okované v podkovách se jim jevilo být opravdu přemrštěně hejskovskou zvláštností. Proto vyrazili jako jeden, aby v tlupě maškaru odstrojili.
Když splašenou nešťastnici chlapi konečně před vraty kostela chytli, osobu s cáry pytle okolo krku ovšem i přes všem odjakživa známé zrzavé vlasy zprvu nepoznali.
Všem jim čpěla a smrděla, ošklivila se jim, jak všemožně umazaná po tváři a s hlínou pod nehty prstů vytáhlých z dlaní, na nichž měla přikovány podkovy, s vyskakováním řvala, řehtala a ržála jako konice. Na schodech chrámu Páně tedy hulákající výtržnici chytili za provaz, který jí od krku plandal po zádech. Přestože se jim vzpírala, s rukama zalomenýma dovedli vetřelkyni pod obecní pumpu. Až mour, písek, bláto ze škarpy a piliny bůhvíodkud voda odnesla, velice se všichni obyvatelé Frýdlantu nad Ostravicí tenkrát divili, proč selka, hospodyně ze statku sousedícího s Valnohovým gruntem, má na dlani každé ruky, též na chodidlech obou nohou, na pravém, i na levém též od paty, přibité úplně čerstvě nové čtyři podkovy.
Nikdo důvod nechápal, žádný si příčinu toho označení vysvětlit neuměl, pan řídící učitel ve všech knížkách, co na polici měl, zjištění nevylistoval. Pokud se otázali nešťastnice od toho dne už jen šílené na provazu, na každý dotaz odpověď zněla příšerná, poněvadž na duchu i těle postižená se toliko vzepjala na zadních jako kůň a šíleným hlasem zařehtala.
Přeje komusi smrt, soudili pokaždé s úlekem, když je při tom příšerném ržání až od kostí mrazilo.


Jak to s nimi bylo dál, jak se můj vlastní příběh s nimi spojuje?
Teta Blažková zešílela, a zdraví se jí nevrátilo, ačkoli ji po nějakém čase podkovy samy odpadly.
Jenomže ani tahle změna k jejímu štěstí nevedla, poněvadž díry po hřebících podkovácích se jí za nějaký čas ke všemu ještě horšímu zanítily a začaly z jizev hnít. Jelikož doktor po prohlídce usoudil, že k záchraně holého života je nutná amputace a na nějaké léčení navíc v obecní pokladně peněz nebylo, požádali teď už mistra kovářského Francka, který všechno uměl, aby to nějak zařídil.
Sice se vymlouval, že mu nepřísluší, že cosi takového je proti Bohu, že by se mu takto dostalo leda hříchu, který by nešel odmodlil.
Jim nevadilo, cosi mu připlatili navíc nežli by koně kul, šílenou ji přivedli do kovárny a nechali tam ty dva samotné. Francek tedy položil jednu po druhé její příští pahýly na špalek bukového hnotka s kovadlinou a potom dvakrát ťal stručně sekyrou.
Přežila.
Jenomže ani to jí nebylo v ničem dobré, bezruká už opravdu nebyla na nic ve vsi žádnému.
Tak ji chuděru odvezli na obecní útraty nákladním vlakem s jakýmsi železem z arcibiskupské hutě z Frýdlantu do Kroměříže přes Hulín, ano, zrovna do té nově tenkrát vystavené léčebny za městem.
Janek s Franckem nikomu nikdy nic o té příhodě neřekli, že mora Blažková po nocích jako kobyla dusila se nikdy nikdo nedozvěděl. Sousedé sami na nic rozvíjejícího nepřišli.
Pokud se s koncem mého vyprávění ptáte, jak tento příběh souvisí s mým, tak odpovím, že první válkou, kteří jedni nazývají Velkou, a jiní zase světovou.

Janek s Franckem nejdříve narukovali k houfnicím do Haliče, do pátého polního pluku, ve kterém dělal v úplně té nejprvnější přední linii pozorovatele přesnosti palby nějaký nějaký desátník Wittgenstein. Pocházel z Vídně, a pokud chtěl z fronty nebo nazpátek, jezdíval vlaky přes Hulín.
Všechny tři potom po nějakém čase převezli ešalony do Itálie, kam narukoval na Piavu i můj dědeček František Chromčák, hamerník tehdy už z vesnice Ostravice, který má proto civilní hrob na ostravickém hřbitově hned vedle cesty vedoucí na Bílou.
První válku tedy přežil, třebaže mu Taliáni při ofenzívě prostříleli kulometem břicho, čeledína Janka však navždy trefili a kováři Franckovi jakýsi dobře mířený šrapnel plný železných makaronů urval najedenkrát obě ruce. Po válce ho proto taky převezli do Kroměříže, komu k čemu kovář válečný mrzák bezruký jak jakýsi bezruč, občas se kdesi u vizity potkali s tou morou Blažkovou, ale nepoznali se, protože už byli šílení oba.
Z dělostřeleckého desátníka již byl poručík, když Wittgensteina v osmnáctém roce Italové zajali, to už ale v Evropě tenkrát bojoval jako dobrovolník v amerických expedičních jednotkách generála Pershinga kterýsi z pradědečků Meg Ryan. Jezdil sice se sanitou Červeného kříže na italské straně, ale i on pil pár týdnů zkrvavenou vodu z řeky Piavy. Všech pět jich tedy nějaký čas dýchalo společný vzduch, a takové to cosi jako vzájemně sdílené předurčení je mnohokrát horší nežli i ta nejnakažlivější plicní nákaza, máme proto s Meg cosi společného, jen nějak navázat čímsi jako provázkovou konopnou šňůrkou spojení.


VIDĚTI OČIMA

1. června 2012 v 14:38


KROMĚŘÍŽ, PODZÁMECKÁ ZAHRADA, JARO 2011, DOPOLEDNE



> Předmět: Odpoved na inzerat v seznamce Lide.cz
> Datum: 23.5.2012 21:38:34
> ----------------------------------------
> Odpověď na Váš inzerát podaný 02.12.2011
> Celý text Vašeho inzerátu:
> http://seznamka.lide.cz/date.fcgi?a=ad_info&ad_ID=2947222
> Text odpovědi:
>
> ahoj tak dej foto.sestavim pribeh

> Předmět: Re: Odpoved na inzerat v seznamce Lide.cz
> Datum: 29.5.2012 13:51:52
> ----------------------------------------
> ano slyším to dívku ,která volá o pomoc

KROMĚŘÍŽ, PODZÁMECKÁ ZAHRADA, 30. KVĚTNA 2012, DOPOLEDNE


[31.05.2012, 18:00]
Zítra do blogu
vmetu i čarodějnic
trus z jejich sletu.


Z LITERÁRNÍHO SCÉNÁŘE HRANÉHO FILMU - CITÁT O UDÁLOSTI Z ROKU 2004

6/

PUTOVÁNÍ "SLEPÉHO HADA" ZA PRAVDOU

BOŽEJOVICE (Od naší dopisovatelky) - Jen co ji uviděli, jak opravdu vystupuje z vláčku osobáčku, všichni ti zvědavci, kteří se minulou středu shromáždili na nástupišti nádražíčka v Božejovicích, pověstem uvěřili. Při příležitosti prázdninové cesty po stopách osudů svých jihočeských předků slavná hollywoodská herečka Meg Ryanová opravdu navštívila na pár hodin i jejich vesnici!!!
Proto se nikdo z přítomných už vzápětí nedivil, že se sotva po několika krocích tázala po někom ze zdejších starousedlíků, co by se ještě dnes rozpomenul na podrobnosti příhody, o níž jak sama řekla s pro ni tak typicky obvyklou odzbrojující upřímností: "Já to story, prostě, slyšela mnoho… Už od dítě."
"Když já byla takhle malá… Nebo ještě dole…" dodala, a předešlou větu doplnila gestem dlaně u kolen.
A vzápětí se z úst improvizované překladatelky, učitelky němčiny na místní ZŠ paní Hovorkové, přítomní dozvěděli, co že to sem herečku vlastně přivedlo.
Podle tlumočené verze kterýsi z jejích prastrýců příjmením Lukáš za války zde v Božejovicích pečoval o uprchlého sovětského válečného zajatce. "A tady Meg by především zajímalo," oslovila moderátorka Hovorková okolostojící dav, "zdali není mezi vámi někdo, kdo by o tomhletom zrovna příběhu věděl něco víc."
Po dlouhých chvílích trapně tíživého ticha, které herečka ani přes rozpačitě milé úsměvy a pohledy pomněnkových očí nedokázala rozrazit, neboť netušila, že ten, na něhož vzpomínku údajně hledá, byl současně po manželce rozené Lieblové pravým švagrem válečného zločince Adolfa Eichmanna. Že neuspěla, jenom přizvedla ramena a řekla rozpačitě a tiše: "That´s all right… Goodbye… See you latter…"
Načež se naklonila k jednomu z mužů své ochranky a cosi mu šeptla do ucha.
Oslovený letmo mávl rukou, a starostovo audi předjelo.
A za pár chvil slavnou Meg Ryanovou, po její indiánské babičce přezdívanou také Slepý had, už tady v Božejovicích nikdy nikdo živou neviděl.
Další podrobnosti si přečtěte uvnitř listu.

PUTOVÁNÍ LSTIVÉHO HADA ZA "PRAVDOU"

KNÍN (Od našeho dopisovatele) - Podvodnice, dvojnice slavné americké herečky Meg Ryanové při příležitosti údajné cesty po stopách jejích předků navštívila i obec Knín.
Co předcházelo i zde odcizení starostova osobního automobilu, popíšeme tentokrát velmi stručně.
Dosud neznámá podvodnice předstírala, že na místním hřbitově, který se spolu s kapličkou zachoval z dávné vesnice, jež v osmdesátých letech zanikla v souvislosti s výstavbou JE Temelín, už nenalezla, za čím se přes údajný oceán vypravila.
"Hrob vašeho strýce Karla Lukáše, narozeného v roce 1904, jak říkáte, zde nikdy nebyl," potvrdil herečce, po její americké babičce přezdívané indiánským přídomkem Slepý Had, jeden z místních pamětníků. "Co já vím, ten se již před válkou odstěhoval někam do Prahy," poučil návštěvnici o možnostech dalšího pátrání bývalý starousedlík, amatérský kronikář, osmdesátiletý František Vrzák, dnes z Českých Budějovic.
"Děkuji. Jak se vede? Budu tedy asi muset navštívit nějakého šamana," poděkovala mu herečka.
"Já bych si moc od takového kroku ale nesliboval," ještě skeptičtějí zareagoval pan Vrzák.
"Co mi je známo, všichni zdejší Lukášové byli odedávna římskokatolického vyznání."
Policejní mluvčí Okresního velitelství Policie ČR v Českých Budějovicích nám i k tomuto případu sdělila, že jsou pachatelce, která i v Kníně odcizila drahý starostův automobil, již na stopě.
Po starostově odcizeném automobilu pátrá policie. Starosta, jehož našli nazítří spoutaného v křoví poblíž Olomouce, utrpěl kromě šoku jen oděrky.
Přesto policie na čísle 158 prosí naše čtenáře o případné informace, jež by mohly s případem souviset.


Z LITERÁRNÍHO SCÉNÁŘE HRANÉHO FILMU PSANÉHO NA PODZIM ROKU 2011

Pro mne sama zkušenost nejzásadnější se při obhlídkách nalezla v parku nad rybníkem, ačkoli zdálky, jak i na první pohled zblízka, tak nevypadala. Ale cosi uvnitř mě napomínalo, abych zaznamenával, cvakal, obcházel, byť netuše, co vlastně vidím, a proto teprve až ve střižně noutbuku mi bylo svěřeno.
Objekt tvoří cosi vystavěné ze zatmavlých latí a trámků, jakoby se jednalo o budovu, jež byla původně čímsi, nějakou podobou, ale jejíž vnější paměť rozebral čas nebo na topivo jejich příležitostných vater nějací například kočovníci nebo trampíři.
Ale při soustředěném pohledu doplněném invencí pozorovatele lze vysledovat nebo dokonce nalézt řád a zatímní nečitelná změť trámů a latí začne připomínat kostru jakéhosi pradávného živočišného monstra, zborcený skelet vzducholodi, dávnou loď, jak se s takovými příležitostmi jindy setkáváme v obludáriích nebo muzeích.
Původně to tedy mohl být altán, skleník, taneční pavilón, cosi třeba, jež má označující slovo pouze v japonštině. V nocích zde mohly svítívat lampióny rozvěšeny pod oblohou, jak být i plaveny v dlouhých světlech po hladině rybníka romanticky zamilovanými dvojicemi v lodičkách.
Tichá hudba odposlechnutá v secesní Vídni wittgensteinovských časů.

Když se však místních poptáte soustředěněji, zázračný výsledek je dán pouze tím, že na to původní cosi, co obdobně ani oni pojmenovat nesvedou, spadl při poslední vichřici vykocený strom.

Zbyla kostra jakéhosi prehistorického leviatana, jejíž pozůstalé trámoví proložené nárazem napřeskáčku a shlíženo proti obloze tvoří znaky jakéhosi písma, z čárek sestavené hieroglyfy podobající se prorockým znamením čínského I-tingu. Vnější dojem, jenž jako čehosi poselství nebo podnět příležitosti jakéhosi jenom jí určeného sdělení, neunikne i intuici Meg samé při jejím zevlováním Podzámeckou zahradou.
Jenomže zprvu obdobně netuší, a marně pohledy hledá nápověď, jak takovouto zprávu má číst.

Až konečně sklopí hlavu a odpověď uvidí promítnutou prostřednictvím stínu na ploše bílého štěrku rozprostřeného dole pod dřevěnou konstrukcí opodál kořenů těl sloupů. Jako zcela veřejně k povšimnutí naprosto čitelný znak litery velkého M.
M jako Meg. Písmeno v podobě zcela čisté a zřetelné, neboť náhodou neobklopené jiným významovým smetí, třebaže se jedná o stín vržený změtí části zlomků poměrně nepřehledně hustého trámoví.
I sluneční hodiny na přibližně stejném principu přece ukazují a stínem jednoznačně ostře vykrajují z chaosu a zveřejňují náš stejně tak nepřehledně se dějící čas.

Pokud se postaví před dolní patky tohoto písmena, uvidí před sebou jen stromy.
Vzápětí však, po pár krocích okolo znaku, je Meg ve směru vnitřní šipky písmene napovězeno tušené zásadní poselství onoho dílčího V uvnitř.
V jinou hodinu při stejném slunci na přesně tomto místě by se nestalo...

Celým prostorem parku se rozlévá rybník, taková luža, jak znají ještě samozřejměji u nás na nedalekém Slovácku, do plochy líně rozložený vodní živel, jenž víceméně zcela přirozeně spojuje i všechna zatímní kroměřížská dějiště. Bylo by tedy možno namísto chůze pěšky proplouvat místy jejího loudání loďkou, mýtickou lodicí, jak nějakou pamětí.

Nápovědí vyzvané Meg stačí ve sděleném směru přistoupit ke dřevěnému zábradlí jen pár kroků opodál skeletu, aby zjistila, že dole pod schůdky na ni čeká pramice, označená zcela náhodnými inventarizačními písmeny a čísly (nebo nápisem), které ovšem jako možnosti mají s ní, jako herečkou Meg Ryan, jakousi numerologickou nebo etymologickou souvislost.

loňský vzkaz piktogramem

letošní vzkaz čínským písmenem

žije tam nymfa


SOBOTA, 02. 06. 2012, V ČESKÉM TĚŠÍNĚ




DOPORUČENÁ LITERATURA:

2000年CM 【サントリー 続のほほん茶】
Ze všech televizních reklam, které natočila Meg Ryan v Japonsku, se nejvíce usmívávám v průběhu té, v níž vystupuje jako jakási recepční zřejmě v předpokoji kohosi kanceláře, a zrovna v těch 15 vteřinách, které na to má, zapírá komusi do sluchátka přítomnost Japonky, jež stojí zřetelně před ní.
Na Japonsko, z tradice se vyznačující slušností obyvatelstva, situace hodně neobvyklá, inu, co taky čekat v takových chvílích od Američanky - ale být českým prezidentem, přehodil bych Meg na Hradčanech přes rameno čestnou stuhu příslušející k medaili Stříbrného Lva za zásluhy, a pokud se ptáte, za co, za co, tak tedy za tohle:
"No, no, Pečinka no, učila se!!!"
Jak chrlí ze sebe jako utržená do sluchátka ona, Meg, Američanka, odposlechnutou japonštinou v Japonsku, jež ovšem foneticky zní jako česká věta z úst nějakého murakamiho zrovna čerstvě vyloveného ze stříbropěnné Vltavy.
Na každém českém břehu, tedy i na vyhlídce nad hladinou rybníka v kroměřížské Podzámecké zahradě, cosi zcela nesamozřejmého, a proto na medajli: zmínka o tom, že se ještě kterýsi z tuzemských domorodců sám od sebe v čemsi imaginaci užitečném vzdělává.
Podle odkazu v japonštině jsem už dotyčné video nesvedl dneska na youtube nalézti, ještě štěstí, že ho mám zachováno v sejfu, jářku, a proto že je, ve velikosti 2,69 MB, mohu komukoli na příští jeho přání zaslat e-mailem.
Mohl bych ho sice pro pohodlí davu umístit kamsi na YT sám, jenomže ze zásady nevlastním mobila, který je při takové vkládací operaci jedinečně nutný a potřebný.
Vložím zde tedy aspoň (pro důkaz, že takové, o čem rozprávím, vůbec existuje) cosi jako foršpan, každý, kdo má filmové oči, bude ihned vědět, co tohle slovo znamená.
A pokud vědět ihned nebude, ať se jde i s mobilem vzdělávat zrovna v této jednotlivosti jako onen Pečínka, jehož zmiňovala už před roky herečka Meg Ryan v jakési japonské televizní reklamě.


03.06.2012, NEDĚLE


> Od: "Jan Obšívač"
> Datum: 17.05.2011 11:05
> Předmět: Re: Dobrý den, pánové, odkázal mě na vás dneska pan Mgr. Pálka
>
Dobrý den,
na Váš první dotaz již odpověděl pan Pálka.
Pokud jde o čínský znak, tak Vás bohužel zklamu. Ta anomálie v konstrukci je následkem pádu stromu, který ji poškodil.
Přeji Vám pěkný den,
Jan Obšivač

Jak z data vloženého mailu zřejmo, už před rokem jsem se v Kroměříži vyptával na ono místo, jež letos zásadněji postupujícím příběhem rozvíjím - z ukázky však plyne, že jsem se tehdy ptal liknavě a nedůrazně, a že tedy hned dnes odpoledne musím svižně rozeslat maily na kroměřížské adresy několikery důslednější dotazy, abych posléze tady čtoucím zprostředkoval název, historii i případný bezkouzelně praktický účel onoho trámkového objektu.
Proč ten náhlý záchvat zájmu, jenž nepostihl mě již před rokem, vždyť stejně tak mi přece bylo přes objektiv nikona dáno? Jenomže mi loni nepřály letošní souvislosti, odpovídám, jakýsi ten imaginaci rozhodný vznět, třeba ptačí pero vbodnuté do zábradlí; nebo dnešní mě ke vzdálenému cíli mobilizující horoskop.
Daleko za horizont, do neviděna, jak kulatě vypouklý je mezi námi oceán...

Jiní by se zabývali živlem vody, který dotyčné místo v Podzámecké zahradě především stanovuje, já se však vrhnu do životodárné tekutiny jiného prostředí - nazývaného inspirace. Pro toho, kdo sem za mnou do takového moře báječné příležitosti poprvé vskočí, již není ke zdravému rozumu návratu...
Budu se tedy snažit v této nedělní pasáži sepsat první plán, pro nějž se mi bez průtahu vyjevil ihned titulek SLET ČARODĚJNIC. Všechno následující bude tak samozřejmé, že se neobávám žádné autorské křeče; na náhlou strnulost konsternovaných údů i duchů příštích čtoucích bych si ovšem klidně přisadil.
Datum, kdy se má dít, ještě není zásadně důležité, a stejně je důvěrně oznámím pouze těm, jichž se uskutečnění mého záměru týká, proto napíši zvýrazněně jednoho všedního dne o letošních prázdninách, vědom si, že o víkendu by v míněné seanci překáželi nezvaní zevlouni.
Vyzývám proto všechny čarodějnice z Kroměřížska i jemu jakkoli vzdáleného okolí, všechny však pouze adresátky, jež se očividně podobají americké Meg Ryan. Ovšem i jakákoli jejich jen případná zevní příležitostná stylizace do této podoby není překážkou, vnější maskou jakéhokoli druhu, například. Která Meg Ryan se na tuto výzvu ozve a přiloží svůj kontakt zde v komentářích, bude vzápětí oslovena nabídkou přesného termínu.

Samozřejmě, tuzemské čarodějnice mi sem k tomuto krmítku nechodí zobat všechny, takže je na těch, co zde čtou, aby se posléze pozorněji porozhlédli po svém okolí, zdali ve svém všedním prostředí nepotkávají zcela běžně nějakou Meg Ryan, a pokud ano, o tomto budoucím sabatu takovou potenciální adeptku zpravili, vždyť je i v jejich zájmu připravit počtem účastnic co největší takový slet.

Kromě dotazů kroměřížským archivářům, muzejníkům a památkářům dám odpoledne i mailem vědět o tomto plánu v redakci okresních tištěných novin, jež se jistě nějak jako KROMĚŘÍŽSKÝ DENÍK jmenují, maje za zaručené, že o sletu čarodějnic v něm dosud jistě ještě nikdy nepsali.
Posléze začnu rozmýšlet na čímsi jako podobou v mailech rozesílacího plakátku k příležitosti; ale ještě dříve, a to hned, vyrobím obrázek zpodobující, jak všechno minulé i budoucí v mém případě na jednom místě vždy zcela samozřejmě souvisí, jakýmisi dílčí jednolivosti společně shrnujícími i propojujícími obrazy - v onom jednom tekutém živlu.


JINDY

Kampak, Meggi? Na slet?
Tož teda sem k rybníku sleť!
A to hneď!!!
(rozpočítadlo z Kroměříže, po němž se děti rozprchnou)





> Datum: 04.06.2012 22:42
> Předmět:
>
Dobrý den pane,
To jsme my tři dívky z podzámky v Kroměříži. Byl jste pro nás velmi inspirativní. Chtěly bychom s Vámi proto zůstat i nadále v kontaktu. Chystáme se na výstavu Fr. Skály v Olomouci, kterou jste nám doporučil. Pokud máte chuť rozdávat nám moudré rady a inspirovat nás, tak dejte vědět! :)
Mali, Eňa, Áďa


> Datum: 04.06.2012 09:18
> Předmět: Re: Dobrý den pane Obšívači, dovoluji si vás oslovit jako kroměřížského památkáře:
>
Dobrý den,
Vámi zmíněná konstrukce se nazývá, poněkud vzletně, "Trámový pavilon", byť se o pavilon v pravém slova smyslu nejedná.
Původně se zde nacházelo přístaviště pro gondoly, používané k vyhlídkovým plavbám po Divokém rybníku.
Tato konstrukce sloužila pouze jako podpůrný prvek pro čtyři stromy (převisle rostoucí jasany), které de facto tvořily "zelený pavilon".
Původní stromy bohužel dožily a byly nahrazeny novými, které ovšem ještě nedosahují potřebného vzrůstu a konstrukce tak zůstává zatím odhalena. Před několika lety byla konstrukce poškozena zlomenou větví vedle rostoucího jasanu.
O existenci stavby v minulosti nemáme přesnějších dokladů, protože není zachycena na mapových podkladech. Vzhledem k tomu, že plány zahrady z 19. století jsou poměrně podrobné, lze předpokládat, že toto místo jako přístaviště sloužilo už na konci 19. století, ale samotná konstrukce může pocházet až z počátku století dvacátého.
Na přiložené fotografii můžete vlevo od Čínského pavilonu vidět vegetací porostlou konstrukci.
Snad jsem Vám pomohl.
Děkuji za Váš zájem a přeji pěkný den,
Jan Obšivač
P.S. V případě Vašeho zájmu doporučuji tento web: http://mapserver.ekotoxa.cz/Kromeriz/

Trámový pavilon
Na břehu Divokého rybníka stojí vzdušný pavilon sestavený z hrubě opracovaných sloupů a trámů. Byl vybudován na konci 19. století a sloužil jako přístaviště pro loďky. Dnes je původní molo opatřeno zábradlím a je vyhledávaným vyhlídkovým místem.


> Datum: 04.06.2012 13:33
> Předmět: RE: Dobrý den pane Pálko, dovoluji si vás oslovit jako kroměřížského muzejníka:
>
Vážený pane Cempírku,
Divoký rybník, u kterého se stavba nachází, byl založen ve 40.letech 19. století za arcibiskupa Maximiliána Sommerau-Beckha, v té době byl postaven nedaleko místa dnešních trčících trámů směrem k Dlouhému rybníku jakýsi pavilonek z trámů krytý rákosem, myslím, že šlo o krytý přístřešek s případným posezením a vyhlídkou na rybník pro návštěvníky nebo též pro střelce kachen a husí žijících na rybníce a v jeho okolí, pár metrů od něho bylo u rybníku nekryté molo pro loďky - tolik moje hypotéza - časem tato stavbička dožila a jak mně sdělila dr. Křesadlová z pracoviště památkového ústavu v Kroměříži, na přelomu 19.-20. století byla postavena stávající: "podpůrná konstrukce původního 'zeleného pavilonu' tvořeného několika jedinci převisle rostoucího jasanu Fraxinus exelsior ´Pendula´, sloužila jako přístaviště pro loďky. V druhé polovině 20. století bylo původní molo opatřeno zábradlím a slouží jako vyhlídkové místo. Původní dřeviny odumřely a byly nahrazeny jinými, které ještě podpůrnou konstrukci zcela nezarostly. Konstrukce byla v minulých letech poškozena pádem větve stromu a byla pouze provizorně opravena."
S pozdravem,
Petr Pálka

CESTA K NÁPADU

[04.06.2012, 18:28]
Čarodějnic slet:
každičká Meg Ryan vzhled.
… Co představa med.

[05.06.2012, 16:44]
Vjem k rozvinutí
myšlenkou kdyby na mne
sed... Meg, zjev se hned!

[06.06.2012, po půl 8. ranní ve vlaku]
Myšlenka, záměr,
soustředění. Meg ovšem
tu pořád není.

> Datum: 06.06.2012 11:15
> Předmět: Re: Pokračování Meg Ryan.
>
Vážený pane "Cempírku" :-))
Je úžasné, co všechno odhalíte svým zápalem... snad i z utrženého koflíku v blátě byste vymodeloval živý příběh a ještě na pokračování...
Odhalení minulosti zeleného pavilonu je možná překvapivé i pro rodilé z Kroměříže.
Jsem zvědavá kolik blonďatých Meg Ryan se slétne... když bude termín o prázdninách, tak nebude stačit palivo :-))
Je v pořádku, když svým nadšením pro věc nakazíte i další - nyní se děvčata dokonce nabízí sami.... holt jiná doba.
Dnes se hned zrána mihla p.Chyťová - dojednává si u nás výstavu na září příštího roku. Na vybavování však nebyl čas.
Na včerejší vernisáž mi jedni manželé donesli (a věnovali) foto našeho mága Bílka, jak se zdraví s významným fotografem(již nežijícím) M. Stiborem (akty s poezií) v Muzeu umění -říjen1997. Ale to už pro Vás nebude aktuální ...
Neotřelé a nezatížené vidění světa i dál přeje
VZ

[07.06.2012, 17:22]
Poštívá osud.
Metodu, jak na Meg past,
nemaje posud.

[08.06.2012, 17:04]
Cesta zarostlá
pralesem. Žádné zprávy
o Meg nenesem.

[09.06.2012, 16:38]
Dvakrát dnes v noci
snila se mi Meg. Není
víc v mé moci, řek.

[10.06.2012, 15:42]
Jo, vše je beze
smyslu - pábíš-li o Meg
za časů syslů.

[11.06.2012, 16:52]
Meg, zůstaneme
nespojeni, čarovný
drát v světě není.

[12.06.2012, 16:41]
Mám Meg hodně rád.
Dal jsem tedy inzerát.
Jeden - čtyřikrát.






(pokud se vědma z úvodního inzerátu uvolí, nebo se najde dvojnice Meg Ryan, bude mít tento dílčí příběh pokračování)