Předmět: Re: Zase něco. Ze života: pošesté

23. března 2012 v 12:35





> Datum: 22.03.2012 11:58
> Předmět: RE: Dobrý den pane řediteli Zatloukale, letos mi paní Zapletalová
>
Vážený pane,
z hlediska jmen je to skutečně jenshoda. Texty jak ze Sv. Kopečka, tak z pohřbu samozřejmě má. Jinak nic.
S pozdravem
Pavel Zatloukal
P. S.: Muzeum umění by mělo získat částjeho malířské pozůstalosti, z níž jsme loni vybrali reprezentativníkousky. Ale vleče se to.

> Datum: 22.03.2012 15:24
> Předmět: RE: Dobrý den pane řediteli Zatloukale, letos mi paní Zapletalová
>
Vážený pane,
přikládám text, ale pouze jeden, ten prvníbyl víceméně improvizovaný a jenom v rukopisu, ale druhý text z něj hodněvychází. Je to tedy řeč nad rakví. Pokud byste ji publikoval, upozorněte mne. Z rodiny,zejména blízké, pokud vím nikdo nežije nebo se alespoň o nikom neví.
S pozdravem
Pavel Zatloukal



František Bílek

Mnozí z Olomoučanů znávali svéráznou postavu staršího vousatého muže, oděného v létě i v zimě do tlustého kabátce, šály a kulicha. Vytrvale křižoval městem, postával na jeho nárožích, někdy i koncertoval a často s někým diskutoval. Delší dobu jsme ho již nevídali. Asi před čtrnácti dny jsme se dozvěděli, že zemřel.
Narodil se v roce 1940, dlouho žil s matkou, léta pracoval jako dělník. Ale již od dětství také maloval. Jeho malířskému dílu bych také chtěl věnovat krátké zamyšlení. Je totiž pozoruhodné, kuriózní jak námětově, tak co do množství. A především - František Bílek si na něm tak zakládal! Popsat se dá zhruba ve třech polohách.
František Bílek byl výtečným kopistou. Kopíroval jak podle reprodukcí, tak - pokud mu to bylo umožněno - i na základě studia originálu. Přitom se snažil nebýt otrockým a všem svým kopiím slavných mistrů vtiskoval osobitě měkký, lyrizující podtón.
Na základě prvotního obdivu zejména k starým Nizozemcům, Carravaggiovi, Škrétovi či Kupeckému také čas od času maloval volně, avšak takříkajíc jejich rukopisem. Měl přitom rád zejména zátiší, u nichž (rovněž podle staromistrovských vzorů) promýšlel jak kompoziční, tak obsahovou, přesněji řečeno symbolickou stránku věci.


Vybaven tak, jako málokterý z profesionálů virtuózním zvládnutím klasických malířských technik, věnoval se také nejosobitější ze svých výtvarných poloh. Značně zjednodušeně by bylo možné nazvat ji výhonkem insitního projevu rozpjatého mezi končinami dětské naivity, alegoričností a surrealismem. František Bílek byl neobyčejně senzitivním člověkem a tak výchozí podněty svých obrazů převáděl do vesměs jednoduchých, krajních poloh mezi černým a bílým, dobrem a zlem. Byl však i svérázným myslitelem a tak se na druhé straně přímo laskal s narativností, s vyprávěcí složkou svých obrazů. Moralizoval, káral, věštil, ale zpodobňoval-li nadcházející apokalypsu, pak s odzbrojujícím ostychem a mírností. Na druhé straně však míval i poněkud potměšilý smysl pro humor a když tedy vypodobnil korpulentní, sebejistou Zuzanu v lázni, napravo umístil zástup tří generací přihlížečů, nalevo pak hadici od klystýru. Žena vůbec představovala jeden ze základních motivů starého mládence Bílka, jednou v poloze erotického démona, jindy jako cudný ideál. Jeho malování bylo službou, prostředkem v osobním hledání pravdy. S jak roztomilou ješitností dítěte toužil poznat, co s námi jeho obrazy dělaly!
Stejně by bylo možné charakterizovat také jeho fotografování, zejména aranžované snímky.
Patřil-li tedy František Bílek k osobitým myslitelům, kromobyčejně zajímavým malířům a fotografům a vůbec k posledním ze svérázných olomouckých figurek, není možné nezmínit se nikoliv na posledním místě o jeho vztahu k hudbě, či přesněji k akustickému umění. Experimentoval i v této oblasti a nahrával např. reportáže z Getsemanské zahrady.
František Bílek byl člověkem vznícené fantazie, který měl soustředěnou schopnost naslouchat podvědomí. Byl komentátorem tohoto stejně jako minulých světů jakoby z odstupu či nadhledu. Skromným a přitom leckdy velmi přesným. Byl hodným a čistým člověkem. Jak bylo již řečeno, miloval symboliku a tak vycházel nejen z toho, že je jmenovcem slavného českého sochaře, ale že se také narodil ve výročí úmrtního dne Rembrandtova. Věnujme mu tam, kde už s nimi na věčnosti rozpráví, vzpomínku.
Sbohem.
Pavel Zatloukal




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama