Únor 2012

JAKO V ZRCADLE

28. února 2012 v 7:10

Zdejší blog je zrcadlem okolo mne většinové společnosti.
Tamti i zdejší jsou zcela neúčastní, hloupí, čumilové, prosti jakékoli schopnosti aktivní lidské angažovanosti v čemkoli. A taky ve stejné míře zhloupnutí nevzdělaní a neodnaučitelně drzí, lezou, kam nemají, kam si nezaslouží, a domnívají se v onom zevlounství a uchopování života (nikoli chápání!!!) především jako rekreace je jejich svoboda.
Chátra, holota, když věcný obsah hned třeba těchto slov jim není možné vysvětlit, neboť (zcela bez dějin!!!) neumějí číst.
Nějak tak, jako v apokalyptickém zrcadle, vypadá (a jak!!!) průměrný zdejší bloger, soused, jako třeba i volič.
Jak daleko daleko má k takovému zrcadlení výraz jako třeba simulakrum, když tady jakoby se nacházel v naprosto jiném světě (dokonce galaxii!!!), nežli je těch blbců se sluchátky přehrávačů a mobily, v nichž já se ani letmo zrcadlit nemíním...
Zrcadlo v říši textů bez jakékoli informace.


Kdyby byl v Kyjově aspoň jeden bloger,

19. února 2012 v 17:30


nebo dokonce blogerka, zeptal bych se takového unikáta, natotata, co už vyslechnul, nebo někde po sousedech vyštrachal, o osobě i životě tamtoho jejich za živa celému městu smradlavého fotografa, a pokud, na kterém kyjovském blogu takovéto zápisky o pár větách najdu - doléhají ke mně věčné stesky, že není o čem psát, a tady se přímo na očích povaluje takové téma, jedinečná rarita.
Zdejší psáči baží po magii, astrálech a fantaziích, a zrovna tam v Kyjově jim loni zhruba o tomto čase zcela živé tohleto v jednom kusu zemřelo. Ono se odjakživa snadněji vymýšlí, co není, nežli věcně popisuje, co naopak zásadně živé, a velmi živé, je.
Internet vynálezem blogů leda tak rozšířil území smutků říší individuálních samot.
Institucionalizoval exhibicionismus, alibismus a nezájem.
Joj, veselo v Kyjově bývalo! Juchú, veselo v Kyjově bude!
Tamten smraďoch jim jásavost těchto náruživých verbuňků leda tak kazil.
Tak o něm radši nebudem nic vědět, co si hlavu lámat, ve Wikipedii jakési heslo, odkaz o něm jistě je...

"Co by se stalo, kdyby..."

14. února 2012 v 9:56


Na otázku napohled komplikovanou, odpovídám jednoduše: Vůbec nic.
A pouze stručně shrnu, že se jedná o výrok či podnět ryze čecháčkovský, poníženecky ušlápnutý, ubrečeně ufňukaný, ukřivděně zakomplexovaný, úlisně vypočítavý, čili přesný obraz důvodů zmarněných posledních 22 let.
Nikdo nic neudělal, nebo pouze málokdo - když za práci jako činnost důstojně člověčí nepovažuji činnosti hlídače koncentračního tábora, člena politické strany, voliče vymetajícího každé volby, čtenářství domorodého tisku, jehož redakce jsou stejně z naprosté většiny majetkem legálů sovětských tajných služeb. Návštěvy lékařské ordinace se bojím, nikoli kvůli snad své obzláštní přecitlivělosti k bolesti, velkozlodějny ani v nejmenším nehodnotím za průmyslovou výrobu, školství tu neškolí. Zemědělství zde s dílem nebo zemí má společného pramálo.
Nevzpomenu si proto, ihned!, na jediný příklad čehosi jako zásadního civilizačního zlepšení, jež by bylo v posledních letech vzniklo v tomto českém hrnci obstoupeném horami.
O komkoli, s nímž zde vstupuji do společenských vazeb třeba při koupi snídaně, vím, že ve výsledku mě okrade.
Noťas třeba, na kterém zrovna píšu, má jako celek dobu záruky dva roky, ovšem suchá baterie uvnitř něho jen roku půl.
Co by se stalo, kdyby?
Věřte mi, že vůbec nic, tenhleten tuzemský primeros by ihned lupnul na jiném jeho věčně napnutém konci: další příští roky se opět nenatočí, jak předtím už marných 22 let, jediný třeba český film.
Jen ti zdejší redaktoři jako diví vymýšlejí vnějškově co nejvtipnější úkoly.
Kšef je kšeft, jako nosiči reklam jsou přece placeni.
Proto namísto lidí následně odjíždějí na jejich zasloužené dovolené gumově netečné kondomy.
Při pomyšlení na ně jen jako pouhé představě naprosto zásadně vím, že se zde v příštích letech okolo mne nic nestane; natož nějaké z těch případných kdyby...

NE, TO NENÍ ZOUFALSTVÍ.

3. února 2012 v 8:50


V posledních dnech, když tak netrpělivě vyhlížím, zdali který/která z našinců mi pomůže s těmi loutkami, vybavilo se mi pár souvisejících okolností. Z nichž první je vzpomínka pana Hrabala z kterési jeho knížky: o těch jeho čtenářích, kteří mu lezou do baráku, bez ohledu na denní dobu, odevšad, pod roztodivnými záminkami, nedá se před nimi utéct, schovat, zapřít, nepomáhá nic...
Ono české fízlovství je vyhlášené - za Protektorátu nebylo na počet obyvatel tolik gestapem registrovaných udavačů a spolupracovníků jako v žádné jiné další Němci okupované zemi. Tihle výtečníci pak potom zcela přirozeně přešli po válce do stejně tak služeb placených agentů StB, takže na konci téhle jedné hanby už udával každý druhý, byli tací, co i přímo na sebe - bylo to takové velmi zvláštní paranoidní domino.
Jehož pacienti ovšem zůstali, a těmhle těm chronickým udáváním postiženým se začaly rodit děti.
A do téhle situace vrazil mezi české udavače nejdřív Internet, po něm Facebook a jiné sociální sítě, pro udavače ze všech soudružských zemí prostě paráda!!!
Žeň, žeň, žen, Vladimíre Iljiči, obzvláště pro ty udavače české, už jim nic nebránilo, všude mohli vlézt, pod každou pokličku komukoli nahlédnout, za každé dveře, pod každou peřinu...
V civilizovaných zemích by je za pouhý vstup na trávník jeho majitel zastřelil obdobně za totéž jako kunu, ti čeští škůdci stejně tak jako šelmy před cizím nesmekají, před vstupem neklepou, neohlašují jejich/své návštěvy předem, jim, soudruhům a soudružkám, přece jenom jim patří tento celý širý svět!!!
Jejich rodnou písní je Internacionála, ukolébavkou, hitem i hymnou, třebaže ze sluchátek v uších poslouchají zrovna aktuální popíky.
Nevzdělatelní burani i k dospělosti kojení mlékem bolševismu!!!
A takoví mi lezou odevšad do blogu, který je můj, ve smyslu intimní, stejně jako ten barák kohosi za trávníkem v civilizaci.
Jejich zpěvákem i guru, jakož vzorem i vůdcem, je agent StB Mirek Nohavica, jehož jsem zrovna já přestal za jeho agentství zdravit už před koncem 90. roku, a pokud kdo bude mít veřejný zájem, povykládám rád i související historku z roku předloňského, dokonce doplněnou několika dokumentujícími maily, které jsme si s příležitostí s tímto lumpem během pár hodin vyměnili - ale mým dnešním tématem jsou úplně jiné loutky, vždyť pimprlata na drátku, a s nimi ti, co mi bezdůvodně lezou do blogu.
Aniž by měli sebemenší zájem mi k těmhletem protagonistům sebeméně pomoci.
Mám pro ně na závěr takové poučení, které jim určitě nebylo sděleno jejich bolševickými učiteli: není to dávno, co bylo č(!)esko vyhlášenou sklářskou mocností, nikdy jsem se téhle charakteristice v souvislosti s oním zmíněněným celonárodním fízlovstvím nedivil: sklo, dokonce v mnoha vrstvách položených na sebe, je víceméně nekonečně průhledné, jak je to uhrančivé, všude je jím vidět, kamkoli za něj je vidět, pro fízly ten pravý ráj, skleněná země česká fízlů domov jejich, z mýho blogu však, čumilové, ještě již před vstupem ven!

PIMPRLOVÉ ZOUFALSTVÍ.

1. února 2012 v 12:04


Jsem manuální i výtvarnický lempl.
Což není i pro mi další podobné situace nijak zoufalá a vlastně by nestála za veřejnou zmínku.
Jenomže i kdybych měl sebesušší kus toho nejlepšího lipáčí, nic bych z něj například nevyřezal, natož dejmu tomu loutku na drátku. Figurku jaké bývají v těch dětských kuchyňských loutkových divadýlkách, co tu skučím, dají se přece odjakživa pořídit za pár kaček ve všech hračkářstvích.
Jenomže taková jsou mi větrový prd platná s těmi jejich kašpárky, králi, princezničkami a čerty - pro můj účel potřebuji plnohodnotnější protagonisty: vyjmenuji z nich například Meg Ryan, filozofa Ludwiga Wittgensteina, a pak nějakou, dokonce jakoukoli, známou mužskou hereckou tvář a postavu, s podmínkou ovšem, aby to nebyla nějaká nomenklatura nebo agent StB.
Takoví k ničemu dobrému nejsou ani na drátkách...
A pokud by byly další figurky, včetně třeba zvířátek, z nichž obzvláště by se hodil ptakopysk a nebo duckrabbit, někdo by je třeba uměl vymodelovat postupně z moduritu, nebo vytvarovat z čehoši jinšího. A potom ještě do něčeho obléct, něco jim spíchnout, abych je mohl postavit před videokameru.
Co by se s nimi hrálo, co a jak by se natáčelo, tak tohle ve svém zoufalství nechám už na později - pro ty jenom nejvážnější, a proto nejváženější, zájemce.
Na kšeft to nemám, proto nazpátek žádný pohádkový balík zlatých peněz nedám, místo v titulcích a doprovodných esejích ano, hledám jenom takové, co si rádi (po wittgensteinovsku) hrávávají a mají smysl pro obzvláště intelektově vypečené legrace.
Moduritová statue Meg Ryan by se i v peci, třeba, mohla péci, a pokud by se nějakou okolností hodně propekla, nešla by do pekla, ale byla by z ní čarodějnice, do akčního filmu mého druhu by se jako případná postava zužitkovalo vše.
Možná, že se občas nudíváte, a býváváte z toho maloučko zoufalí, tak zrovna tady ode mne cosi máte, ať se z vás nestanou třeba mývali, co při předešlé četbě jen hlavami kývali.
Vstávat, makat, halali!!!