Leden 2012

KAPITOLA ŠESTÁ

26. ledna 2012 v 12:38


FILMOVÁ ANEKDOTA

Předpokládám sice, že jich je mezi zdejšími hodně, kteří neznají tuhle Wittgensteinovu kresbu tvora duckrabbita (z knihy FILOZOFICKÁ ZKOUMÁNÍ), natož její původnější předlohu psychologa Jastrowa z konce 19. století.



Případným zájemcům nebo (dokonce) zvídalům jsem je s malými změnami původních vzhledů zařadil pod sebe, s připomenutím ovšem, že v případě Wittgensteinova komentáře k ní, se mu nejednalo zas až tak o způsobovanou optickou iluzi, ale zejména o precizní ilustraci k popisu zkoumání (vyšetřování) procesu vidění jako nazývání.

Sám jsem snad ještě postoupil v jeho úvahách o krok, ono částečné jeho zřené (v angličtině nazývané the "dawning" of an aspect) jsem přeložil jako "zásvit" určitého vzhledu - a pracoval v tendenci onoho zásvitu, jenž je jen jakousi dílčí vrstvou nebo závojem vidění námi viděného celku dané věci, a snad jej/ji rozvinul ve formě optické iluze do jakéhosi zásvitu zásvitu. Metoda blízká holužnu mi snad cosi takového umožňuje.
Vždyť je přece nám oběma známa už z časů baroka, jen jsem ji trochu upravil, zvýtvarnil, triviálním počítačovým trikem, což by Wittgenstein v jeho časech nemohl.

A vytvořil z původního cosi jako pohlednici, nejenom formátem, vždyť cosi záměrně určeného k pohledu, jako zření, popřípadě: na pohled.
S několikerou optickou iluzí oproti původním předlohám. Jiné k vidění.


Kdo se nesetkali, instruuji, že je potřeba různě chvíli příslušně špoulit a kulit i kroutit a namáhat oči, až jednorozměrnou předlohu uvidíme stereoskopicky. Prostorově. V podobě čímsi se zase jako viděné intelektuálně různící od té obrazové koncepce Jastrowovy, s níž Wittgenstein konal jeho pokusy.

(Už jsem se obdobně /formou papírové vlaštovky/ zabýval prvním odstavcem z Wittgensteinových ROZLIČNÝCH POZNÁMEK.)

Případně rozvíjení téhle další Wittgensteinovy poznámečky s nonšalancí jen tak by tím mým pravým zájmem nebylo, kdyby se výsledek nedal opět jakkoli použít do mnou rozepsaného literárního scénáře hraného filmu s Meg Ryan v hlavní roli, v němž je její vztah jako herečky i člověka k dávnému Wittgensteinovi několikrát zmiňován a rozvíjen, žánr tak memeticky ušlechtilý jako romantická komedie musí být čímsi ušlechtile intelektuálním nadit, vždyť přeci nejedná se o jelita, v nichž si kromě krve vystačíme s pouhými předvařenými kroupami.

Takže krví svého druhu nám budiž Jastrowova kresba, tedy celohlavová maska vyrobená z papírmaše podle její předlohy.
Emoční repertoár Králíka z ALENKY V ŘÍŠI DIVŮ snad zná taky každý (a Wittgenstein v knize v okolí dotyčné kresby Carrola dokonce připomíná), a kdo zná toho manicky psychotického doupala a představu jeho existence si spojí s mým následným rozvinutím, nejméně se o pár chvil bohatýrsky rozesměje.

Improvizovaně, vždyť i sobě poprvé, zveřejňuji scénu z kroměřížské Podzámecké zahrady těsně po tom, co si Meg uvědomí vzkaz ukrytý v oné změti trámků připomínající čínské znaky, z nich vyplývající stín do tvaru šipky promítnutý na plochu světlého štěrku.
V jejím směru sedí schouleně opodál na prknech přístaviště rybníka jakási postava.
Když se otočí, je to Duckrabbit v té celohlavové masce, a ihned si začne kňouravě stěžovat na svůj život pouhého intelektuálního knižního modelu. Na svou degradující dvourozměrovou plochost ve třírozměrném prostorovém světě, to zejména.

Nebudu prozrazovat a rozepisovat se o dalším průběhu lítostivé závisti, ale výsledkem plačtivosti téhleté figury bude jeho převedení do prostoru děje filmu, na plátno, pomocí pouhých tří ve vzhledu identických papírmašových celohlavových masek, natočených vedle sebe na principu toho holužnu výše.
V epoše různých těch současných snah o prostorovost filmu, o ona různá 3D, představte si sál kina, v němž si při tomto třeba minutu dlouhým statickým plošným záběrem si budou diváci (interaktivně!!!) ladit oči, aby viděli rozměrněji, jsem si jist, na plátně se nic víc neděje a neodehrává, že by se téhleté představě antikina (zabíjející nejméně akčnost i velkopodívanost) smál i samotný Ludwig Wittgensteim - a přitom je to etuda o kinematografii i vidění, jako jistotách, přesně snad ve stylu jeho původní úvahy.

Jasně, o tomto wittgensteinovském holužnu jsem již složil video a obešlu jím nějakou výstavu, filozofovi wittgensteinci jsem taky dal tímhle elaborátem zrovna teď vědět, masku z papírmaše na příští zkoušky jsem si již nahlas objednal, jen ta Meg Ryan, ta superhvězda, ten nejzásadnější lidský důvod míněného filmu, tak zrovna tahle se o můj rozepsaný literární scénář stále nezajímá, ale v jejím případě se ani nedivím: přes oceán pěšky je to sem směrem k Olomouci přece jenom cesty kus.

Se zmíněnou Olomoucí budiž při tom přiznáno, že většina děje toho rozepsaného filmu se odehrává v okolí železniční trati Krakov - Vídeň, kterou tenkrát v jeho válečných časech budoucí filozof Wittgenstein hodně často projížděl.

Anti-sociální sítě

26. ledna 2012 v 7:11


Na Internetu mám zkušenosti pouze s maily, též vpisky pod články, kterým se zde v české domorodé verzi říká diskuze. Taky občas přispěji do ohrádky na Písmáku a před pár týdny jsem si založil i tenhle blog.
Vedu jej velmi nepořádně a bez soustředěného zaujetí, jež by jako případné dílo lidské vyžadoval, prostě: starat se o něj každý den mě nebaví. K ničemu kloudnému mi cosi takového není, důvod vysvětlím následně.
Jen ještě zmíním, že mám i svoji celu, tedy buňku, i v organismu Facebooku, ale zde už nepodnikám naprosto nic. Jen občas si projedu, kdo se dere (co za nemocniční, ústavní, nebo až márniční, materiál se to dere) do mé nejtěsnější blízkosti pod maskou Budeme tví přátelé...
Pokud budu mluvit o sféře své intimity, v reálném životě se snažím nepouštět sobě blíže nikoho na vzdálenost bližší nežli 70 centimetrů, pokud poruším a svolím, tak jen výjimečně a ne ledaskomu.
Na Internetu tenhleten rituál a nebo pravidlo dodržovat nejde, elektrony mají vlastnost vniknout naprosto všude. O jejich ucelených svazcích tady teď vlastně pojednávám, v domorodé české podobě mi zdejší jimi vnikají do mého soukromí, prostřednictvím vzkazů, o něž nestojím - pro zbytečnost mému mentálními i intelektovému i emočnímu rozvoji, zejména.
Lásky v nich není, lásky, čehosi takového jako ono agapé, takovou zásadnost postrádají zejména.
Proto mě onehdy až leklo, když jsem v oficíně veřejného Internetu vyslechl rozhovor 2/dvou slečen, kolik že z nich každá má vlastně těch sociálních elektronických přátel. Desítky!!!! V jejich způsobu se tedy cosi tak vyhraněně výjimečného jako sdílení té nejupřímnější blízkosti změnilo v jakousi olympiádu, která v důsledku vede toliko k odcivilizovávání či odsocializovávání jejích účastníků.
Jedinečné individality se nám tu těmi domorodými sociálními sítěmi mění na umělohmotná céčka.
Též ony české internetové diskuze pod články jsou pouze intelektu obdobným bezútěšným defilé hulváctví domorodců, bez gramatiky, a tedy pusté jediné myšlenky, za něž považuji pouze to, co je jakkoli původní ve zjištěným souvislostech nebo prožité nad třeba žvást vyzískaný (a posléze už jen opakovaný) prostřednictvím nějakých zdejších novin. Když jeho původním autorem v nich byl stejný internetově zcela stejně asociální jiný domorodec.
Hulákající a převádějící se individuální sama v sobě opuštěná lidská neštěstí.
Umíte si představit širé rodné pláně plné viselců???
A tohleti typičtí účastníci českého Internetu mi následně lezou do mého soukromí třeba jen tím, že mě upozorňují na ty kydy svoje, kdesi na Netu umístěné - prostě veletrh, snaha o kšeft s čímkoli, osobní zisk, zisk, zisk, zisk, blbost, exhibicionismu, bezmyšlenkovost, prvotní zájem cosi někde urvat.
Zbytečné je takové upozorňovat, poněvadž by neuslyšeli, že ty sociání sítě, jakož i celý Internet, původně vznikly z onoho lidsky úžasného principu, který se nazývá TELEOKLINNOST.
Jist si jsem, že nezaznamenají ani dneska.
Případné zájemce, v něž samozřejmě nevěřím, však upozorňuji, že s pravým významem tohoto slova se na českém Internetu nikde nesetkají, třebaže užíváno je, a stanoveno, již od antiky.
Tolik moje zmínka o mé zkušenosti s domorodými internetovými sociálními sítěmi, které podle mého nejúpřímnějšího mínění nejsou nežli obludárií a zvěřinci.
Ale bez vstupného - což je asi tak jejich jediná sociální přednost a výhoda...
(A to už jsem ve svém výčtu k podrobnějšímu líčení pominul onu z elementárního hlediska naprosto ne-lidskou praxi domorodých seznamovacích inzerátů, hovadskost příspěvků těch četů chatů všeho domorodého druhu bez výjimky, a zejména používání slova demokracie v jeho nejzpotvořejnějších, nejmrzáčtějších i nejzamputovanějších podobách.)

POMSTA BUDE PRACNÁ

10. ledna 2012 v 21:17


"Ten text je samozrejme velmi kultivovany, promysleny, pouceny, a jsou v nem bajecna mista, je to hrave, zabavne. Ale nemyslim si, ze by forma knihy sedela tomu textu nejvic; pusobi to na me cele spis divadelne. Pokud by to clovek mel brat jako prozu, cosi tomu naopak chybi, vetsi kazen, vnitrni opodstatneni - to neberte jako kritiku, snazim se jen priblizit, proc si to jako knihu neumim prilis predstavit. - Ale zaroven se domnivam, ze neco byste s tim textem provest mohl, neco do sebe urcite ma."
Posouzení ohleduplné a příznivé laskavé, přesto poprava jednoho snu - tu filmovou povídku hraného filmu, takové romantické komedie pro Meg Ryan, jsem psal od loňského 19. února. S průběžným vědomím, že se přece ve zdejších krajích nic takového natočit nedá, a to nejenom kvůli astronomicky nutné výši honoráře pro hvězdu.
63, nebo kolik, stránek děje, dialogy, některé nápady, jak byly filmařsky neobvyklé, jsem ani radši podrobněji nerozepisoval, ostatně filmová povídka (jako dramaturgická pravidla i žánr) cosi takového nezapovídá. Jenomže tohle tajení a tajnůstkářství od jisté chvíle převzalo (spolu s důvodem mé pýchy) nad mým původním záměrem moc, a začalo při mých korekturách někdy od konce listopadu vytáčet text z cesty k míněnému literárnímu scénáři kamsi jinam, k beletrii.
Takže jsem se vábení velmi ochotně poddal a několikrát přečtený rukopis 1. ledna odeslal do nakladatelství. Večer desátého dne už vím, jak na tom bídně jsem. Nenadávám, nevyčítám, nežehrám, jenom mi je tak nějak odevzdaně smutno, kdo zažil rozloučení, tomu líčit nemusím.
Prohrou na sebevědomí schlíplý, vleže s noťasem na břichu však kuji pikle, promýšleje odplatu se chystám na pomstu, jak jsem si ji už se smutkem v mysli naplánoval: od zítřka, a hned od rána!!!, začnu číst a opravovat ten příběh znovu, snad mi při tom zejména dojde, co znamená ono redaktorovo "vnitrni opodstatneni", jestli moje, autorské, nebo příběhu; a pokud má platonická náklonnost k Meg Ryan mu napoprvé zatím byla málo, budu se muset do holky Meg snad zamilovat, inu, ony ty pomsty (když si je jeden obzvláště dobře naplánuje) mívají všeliká zákulisí a úskalí...

"Cesta za lepším životem"

3. ledna 2012 v 9:35
Dnešní téma začnu scénou z vězeňské cely ve Valdicích, v níž si kdosi odpykává trest dejme tomu 14 roků, a je zrovna té doby za půlkou. Co chci říci, a na co upozornit, zdejší místo, nechtěný pobyt, v jisté míře začaly být za tu dobu jeho adresou, potažmo domovem.
Pokud se kdo, a zcela zbytečně, ptává, proč se bývalí vězni tak rádi vracejí nazpátek, tak potom často z toho důvodu, co na jaře tažní ptáci: že je to tam táhne, že to tam znají, že je jím tam líp nežli doma, poněvadž domov povětšinou předtím od svého dětství nepoznali, jak i později.
Nemíním tohle téma, jak z nějaké písničky od Plastiků, sledovat dál, takový romantik duše Máchovy zase nejsem.
Naopak, StB jsem veden v kategorii Nepřátelská osoba - a proto bude znít prapodivně můj další výrok, to totiž na éře socialismu bylo dobré, že každá nejméně rodina měla právo na byt, jakkoli získat jej k obývání to občas dlouho trvalo.
Pozor však, původně zájem o tohleto právo na bydlení, na domov, nebyl bolševickým požadavkem, nebo výdobytkem, mnohem dříve jej manifestovali socani.
Po socialismu nastala éra bolševické holoty modrých a oranžových fanglí, s níž přišla znovu(!!!) ona doba arizace(!!!), nazvaná tentokrát privatizace. 7x pod tržní cenu v ní někteří nabývali státní majetky, čili jak za nácků v Protektorátu na začátku 40. let po Židech. Jenom tím, že jim osud nebo nějaký podvod dopřál, že zrovna v okamžiku písknutí k tomu velkému rabování zrovna kdesi bydleli. Někteří líp, v lepší lokalitě, jiní hůř, obojí však kupovali za tutéž cenu za metr čtvereční - což bylo naprosto nedemokratické, poněvadž měl jeden monopol většího práva nad druhým, čili zase jiná podobá náckovství.
Nyní všichni bydleli, ale pouze jen zdánlivě, že ve svém, v domově - ti, kteří v tom velkém rabování pořídili líp, svoje prodali, a za tuhle čátku si koupili lacinější dvoje, to druhé ihned pronajali.
Za tržní nájemné, jež je vždy mnohem vyšší nežli to úředně platné, a výnos, rozdíl, z téhleté zlodějny sami nedaní. Okrádají náckovsky demokracii podruhé. Ale do těch Valdic se nikdy na 14 roků nedostanou, lochy a áresty by kromě nich přetékaly i státními úředníky, zastupiteli, poslanci a jinými velešejdíři.
A zrovna letos se do tohoto chlíva let někomu narodil malý ježíšek, odsouzen od mladinka k pachtění ve prospěch těch velkozlodějů, a to ne jenom herodesovskými činžemi. Nemožnosti posléze bydlet za stejných poměrů a parametrů, jak tenkrát jako mladí bydlívali ve státních bytech ti velkolotři, pro které je i kříž vzhůru nohama obrácený trestem slabě vlažňoučkým.
Pozoruji kolem sebe mladé rodiny, které často nemají adresy: nastěhují se, později nemají na spekulační nájem, zase se odstěhují. Já na předposlední adrese bydlel od kluka celých 43 let, celý věk. Byl to státní byt, ale míval jsem tam domov, a pokaždé, když jdu kolem, pohlédnu s vděčnou nostalgií do tamtěch oken ve třetím patře. Kus mé duše za nimi pořád bydlívá...
Dnešní loňský ježíšek, teď bydlí tady, za tři měsíce kvůli výši nájmu jinde, a potom zase, zas. V osmnácti najednou zjistí, že vůbec neví, co je to domov, trvalost jako lidská hodnota, jednou o něco klopýtne, první Valdice, druhé, a už ví, co znamená kamsi patřit, čímsi být trvaleji obklopen.
Mít jakousi trvalejší adresu, stálejší domov - byť na jeho pobyt platí zejména ti, kteří další desátek odvádějí lichvářům činží.
Jsem StB veden jako Nepřátelská osoba, a proto nenavádím k návratu éry minulé, jen věcně konstatuji, že za zdejších časů se mi nedýchá o nic líp, radostněji nebo dokonce snad lidsky hlouběji.
Nějaká cesta lepší nebo za lepším mě už nečeká, jak i toho ježíška, co se zrovna dneska někomu tady narodí. Pravda, kolaborovat se dá za vysoké mzdy s každým režimem, dokonce v tom vynikat a být dokonce šťastný, ale stačí stručný pohled na téma hnízda do knih o etiologii, což je věda o zvířecím chování, a bude zájemci jasné, kdo okolo něho jsou ta zvířata.
Ano, uvědomuji si náhle, téma hnízda opravdu hodně lidsky popsal filozof Bachelard, fenomenolog, ale velmi snadno k pochopení, a tomu ježíškovi z dneška mám na jeho cestu dvoje přání: vlastní laciný byt nabytý bez jakékoli nemravné spekulace a kolaborace, a ať je vždycky co nejvíc vědomě humanoidní opicí, což je živočišně cosi zcela jiného nežli například prase nebo zastupitel v tom nešťastném zdejším městě, do něhož se zrovna narodil.
Ale Valdicím se, chlapče, vyhýbej, mají tam uvnitř nic moc zmrzlinu. To ti vzkazuje seshora Mejla, který kouřil a pil a nechtěně tam měl kamarády, jak i já.
(Třebas jsem některé z nich vůbec neznal, například životem báječného valdického recidivistu Ivana J., ale to už je zase na jiné téma...)