KAPITOLA PÁTÁ

3. prosince 2011 v 7:40

Kdosi zvedne po komsi nakousnuté jablko, muž po dívce, nebo dívka je záměrně nastraží, neboť chce být oslovena, obdobně jako se stávalo v příhodách se záměrně upadlým kapesníčkem, ano, ve Wittgensteinových dobách a do prostředí scenérie kroměřížského pavilonu by se hodilo.
Stačí tedy přívést dívku na promenádu, se slunečníkem, jak bývávalo, jdoucí po boku její přítelkyně. A nebo přímo maminy.
Nebo by ten kapesník vytrousila, bez toho, aby o té ztrátě věděla. Zvedne ho jakýsi přístrach maskován ve dne za fešáckého elegána (třeba dělostřeleckého jednoročního dobrovolníka) a po půlnoci jí ho doručí.
Nebo si ho odveze na frontu, neboť se jednalo o poslední den dovolené.
Kde někde před zákopem se rozhodne otřít si pot. Sundá si tedy helmu, vyndá z kapsy blůzy uniformy dívčin kapesník, a dostane to v té chvíli jednou ostrou do čela.

Ta dívka je smrt, jak věděl už rabi Löwy, který se s ní setkal pár chvil předtím nežli naposledy vydýchnul. Vyvstala před ním z nitra květu růže, který mu při jakési příležitosti podala jeho vnučka, neboť ji ze všech vlastních lidí měl nejradši, a jediná ze všech k němu mohla do pokoje.
Taky to je ta moravská pohádka o pánovi, který chtěl ujet smrti, a uprchl až na pustý ostrov, kde, žíznivý, tahle jemu odevždycky osudová krása, tenhle osudový archetyp, dobrý název, ne, OSUDOVÝ ARCHETYP - blíží se k té studni, přes mihotání horkého pouštního vzduchu vidí stále zřetelněji, že u studny kdosi sedí. A když dojde blíž, uvidí, že je to ta dívka, před kterou celý život utíká, a když ji osloví překvapeně: Co tady děláš?, ona mu sdělí: Čekám tu na tebe., a s posledním jejím slovem zpráchniví až na kostru.
A jeho z té hrůzy trefí šlak.
Stejně tak by mohla být Dveřníkem, sedícím na vartě před dveřmi do rybářského pavilonu, on by se sem doplavil po rybníku až k tomu schodišti, na schodišti karneval, kterým by se prodíral.
Co však by se dělo na plácku?
Potom by došel k těm dveřím do pavilonu a dal řeč jako Muž z venkova v Kafkově povídce.
Nakonec by ho ta dívka jako Smrt smetla, poněvadž neměl odvahu vejít a jenom okouněl a se ptal.
Loďka s vesly, pramice, to je pohádka, cosi nejrychlejšího motorového - to je znak akčního story, ach jo. Nic mě nenapadá.
Kdo je ten chlap?
Jak vypadá?
Co se děje, jaký příběhový svět, pod hladinou rybníka, co tak zásadně vizuálně jedinečného nastane v této romantické scenérii vlnkami čeřené plochy ze včech stran lemované hustými stromy, co se jí náhle znenadání rozplave?

[03.12.2011, 07:04]
Co kdybych zde zincenoval onen jediný dramatický zlomek Franze Kafky?, dneska mám celý den čas hledat, píšu v náhlém, přesným časem stvrzeném, nápadu.

Naše hlavy jsou jako tramvaje, do kterých tu a tam nastoupí, a někdy před zatáčkou i naskočí, myšlenka.
Při této představě mi ihned vyvstává obraz z naducané tramvaje v hodinách dopravní špičky, třebaže jsem se doposud ještě s nikým zdejším, který by měl hlavu obdobně přeplněnou myšlenkami - ne, tak s takovým intelektově vybaveným cestujícím jsem se ještě doposaváde nikde nesrazil.
Sám naopak mívám dny, v nichž celé dlouhé týdny jezdívám úplně prázdný z jedné konečné na druhou stejnou tratím sem a tam.
Vystoupit nebo přestoupit jako bych nemohl.
Pak najednou cosi vstoupí nebo jen tak samozřejmě naskočí.
Dokonce se stává, že znal jsem již roky.
Tramtamdam.
Tram dam.
Pam.







[Ze scénáře.]
Ta jednotlivá barevná pole, plochy, například tahle zjevně červená, jsou každá opatřena názvem barvy jí opozitní - takže například tahleta červeň je označená jako ZELENÁ.
- Naproti základní žluté se v triádě nalézá fialová a oproti červené zelená. Neboť vzniklá jako doplňková ze základních modré a žluté. Plus bílá a černá, sobě opačné, které snad ani nejsou barvami. Ale pozor na šedou!!! - zvýrazní Eliášek svůj výklad patřičným gestem: - Pokud obrátíme do negativu červenou, dostaneme zelenou, jak v tomto případě. Takže pojmenování lživým slovem rudá, napsaným zeleně, aktuálního stavu zelená, celá plochy je vlastně vyjádřením potenciality a současně i prekognicí oprávněného výsledku budoucího převratu. ... Pravda tu tedy jakási je od samého začátku, a je i jí posléze svým svým vlastním opakem. … Pokud jsi sem, Meg, přijela kvůli Wittgensteinovi, tak tady máš hodně z toho, co myslel, jako na dlaní. … Bon joure, monsieur Chatrný, - pozdraví Eliášek stejně tak zcela samozřejmě kolem nich zrovna jdoucího klasika.
A i kdyby se sám dotyčný starý pán natáčení nedožil, byl jedním z těch dobrých, a proto tohle gauguinovské znění navěky zůstane.
- A ta šedá? - připomene se Meg.
- Ale když smícháme bílou s černou v poměru 50 na 50, šedá, která takto vznikne, je stále stejně šedá, dokonce i v opozici k sobě samé. … Dějící se je pouze to, co je připraveno v každé chvíli ke svému opaku. -
A pak po chvílích tichých rozpaků dodá: - Ale sám nevím, zdali by s touhle definicí souhlasili starořečtí harmonici, kteří tuhle triádu smyslu dali dohromady... -

Myšlený trojúhelník se třemi základními barvami rozmístěnými na jeho vrcholech: modrá, žlutá, červená.
Pak druhý trojúhelník s odvozenými, neboli doplňkovými, barvami: zelenou, oranžovou a fialovou. Položen na první, oba trojúhelníky vytvoří šestivrcholový obrazec podobný Davidově hvězdě.
V němž červená je vrcholem proti vrcholu zelené, a tak dál.
Symbolon.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama