Prosinec 2011

PRAVOPIS

13. prosince 2011 v 18:24 | edamaznakcempirek




Nejcitovanější filozof 20. století kdesi poznamenal, že myslíme jen v jazyku.

Postoupíme-li dále v jeho myšlence krokem nazvaným tímto filozofem tautologie, dospějeme ke stejně hodnotnému, i když teď ještě ilustrativnějšímu, výroku: Pokud neužíváme jazyka, nemyslíme.

POKUD NEUŽÍVÁME JAZYKA, NEMYSLÍME.

Kdy pod pojmem jazyka si můžeme myslet i kodifikovanou řeč posuňků, morseovku, nebo třeba Braillovo písmo, případně uzlování kterýchsi vyhynulých amerických indiánů.

Užívání jazyka si následně představme jako systém pravidel, kterými se řídí jeho používání, včetně té tak zvané syntaxe - a zejména gramatiky.

Pokud se podíváme na jazykovou úroveň zdejších internetových diskuzí, je jasné, že místní populace naprosto nemyslí, poněvadž nesvede řádně používat jazyk, v něm tiskne ty svoje žvásty bez jazykových pravidel, a tedy i intelektuálních nároků.

Individua v mém okolí se za pár let změnila v naprosté blbce, aniž bych se chtěl mezi nimi nějak vytahovat, nebo je mentorovat, v jazyku se žádnému blboňovi nic vysvětlit stejně nedá, neboť jej není schopen použít k psaní, natož třeba k naslouchání.

Jak to skutečně s tou naprostou jazykovou demencí domorodců opravdu je, dá se zjistit i ověřit velice jednoduchým pokusem, málem bych napsal, a dotyčný filozof by souhlasil: hrou.

Nasázím tady 2 odstavce citátu z jistého scénáře, a pokud čtoucí jeho znění pochopili, jistě jim nebude obtížné napsat mi nazpátek odpovědi na moje příští přání, neboť se jedná o otázku.

Muž tedy poslušně nedozpívá ani načatou sloku a s elegantním obratem posadí Meg, jak byla, ke stolku. A s úklonou číšníka jí nabídne ze servírovacího stolečku talířek s figurkou velblouda z barevného ovocného rosolu.

- Samozřejmě, - souhlasí s předávaným třaplavě se chvějícím pamlskem: - Bránit vám tancem ve vaší příležitosti být dnes a tady by asi z mé strany zrovna prozíravé nebylo. -

Ano, mužem pronesená věta zní poněkud knižně, souhlasím, přesto z ní vyjímám slovo velbloud, a všechno co s ním souvisí, jak psáno je o rosolu.

A ptám se všech zde dam naprosto nefilozoficky, zdali by si troufly takový rosol připravit, dokonce i cosi jiného, co by po vyťuknutí z formičky drželo velbloudí tvar, když dodávám, že žádná cukrářská nebo cukrovinkářská forma, nebo jen formička, se v této zemi koupit nedá, a případná soutěživá dáma by si cosi takového musela vyrobit.

Od nedostatku formiček přecházím opět k nedostatkům užívání jazyka, a oslovuji všechny dámy s formičkou, což je úsloví jak název kteréhosi obrazu Leonarda da Vinciho, viz Dáma s hranostajem, o případný recept na ten velbloudí rosol, nebo i cosi jinšího, z čeho by takový aspoň trochu živý velbloud vyklepnout šel.

Recept, pracovní postup, napsaný však v bezvadné češtině, přesně podle vzoru pohádky, v níž pravá princezna, jakožto dáma, ucítí hrachové zrnko i přes sedmero peřin.

Obdobně pravá dáma cítí přes jazykovou všednost a běžnou obyčejnost všechny jazykové nuance a jemnosti, umí volit slova, a přesně ví, kam ve větě položit nutné gramatické čárky.

Poněvadž umět gramatiku, člověk, člověčka, si hned připadá jako velbloud, který projde každou pouští a nezlomí si nohu hned na první hrbolu.

Aby kdosi došel, promluvil, napsal, k tomu je každému vembloudovi nebo vembloudici užitečný pravopis, aby nebyli za pouhé jenom bloudy, vel bloudy, pouze velikými bloudy, vidíte, co ihned a jak myšlení prospěšného svede jazyk, pravopis?

Těším se tedy na vaše malé, pravopisně však naprosto správné, bloudy z rosolů.

„Ten obraz je vskutku krásný. Obrať si ho vzhůru nohama a uvidíš, co sama jsi.“

9. prosince 2011 v 6:40 | edamaznakcempirek


Načínám psát, o čem sám moc nevím, a tím se v jistém smyslu odmaskuji.

Neboť maska není pouze tím, co cosi skrývá, nýbrž i tají - nejčastěji pohledu; jako by zření byl jen jeden druh, a bylo (nebo nebylo?) tím nejzásadnějším, co vidíme jen očima.

Přírodní tetování je i není maskou, jím se její nositel před čímsi skrývá a současně (a nebo i rovněž nebo i jindy) i k čemusi přihlašuje. Dokonce se s něčím ztotožňuje. Uniforma nebo sportovní dres je toho dokladem; i maskou.

Ve stejném smyslu je i náš oděv naší maskou, naší druhou kůží, nabízí se v této souvislosti otázka velmi zásadní: Co znamená stáhnout z kůže???

Oloupat jablko?

Móda je veliká maškaráda, maškarní bál, abychom pokročili dál, když já se zejména potřebuji dostat do zámecké obrazárny v Kroměříži, v níž visí obraz za nohy visícího fauna, který prohrál svoji kůži (a je z ní zrovna svlékán, čili stahován). Málokdo si všímá důvodu, ale dotyčný byl poražen, a v jistém smyslu tedy prohrán, v souboji, při jako sporu, v jejímž průběhu byla změněna pravidla. Překryta, zamaskována jedna jinými.

Visí za nohy, za přihlížení jiných je drán, malý pejsek v popředí obrazu chlemtá krev, která z oběti (jistým způsobem blázna, že se vůbec do čehosi takového pouštěl) vytéká bez užitku na zem, původní rozhodnutí každého poraženého jakoby nemělo hodnotu.

Pejsek pokaždé na tarotové kartě Blázna je jeho vždypřítomným atributem, jeho dresem, poznávacím znamením - jeho maskou, chcete-li.

Viseti za nohy, býti poražen, odmaskováván kýmsi z kůže, stav, zdající se jako definitivní a neskýtající již žádnou naději.

A přece, a proto nabádám k pokusu v pouhém Photoshopu, poněvadž k tomuto odmaskovacímu účelu je tento vynález dostatečně moudrý, ve smyslu vhodnosti: stačí původní obraz obrátit hlavou vzhůru, v jistém smyslu jediným pohybem (jako v případě masky vždy) prvotní zdání, podobu, odmaskovat.

Získáme, pokud sami touto předešlou operaci prohlédneme, to jest odmaskujeme-li si dosavadní způsob svého zření, podobu bytosti jdoucí kamsi docela veselým tanečním krokem.

Okolím, v něž jakoby pohledu zmizely všechny (skrze činnosti a lidi) ony tak nezvratitelně depresivní důvody.

Samozřejmě, jedná se opět jen o masku, zdání, poněvadž i tuto podobu můžete ihned vzápětí odmaskovat, například tím, že ji obrátíme pravolevě, tedy zrcadlově.

A co se týče zrcadla, či zrcadel, samotných: nasazujeme si pohledem do něj masku každý den, a někteří dokonce vícekráte, neboť i postříbřené sklo naprosto neodráží naši skutečnou podobu.

Ta se dostavuje až v očích jiných, podmínkou ovšem je, aby dotyční byli sami schopni viděti.

Aby sami nebyli maskami, kuklami - jak se kdysi staročesky říkalo.

Obraz visí, blázna, jenž visí, nezapomínejte však, že i jiné visy, například třeba karty Visy, jsou rovněž maskami.

KAPITOLA PÁTÁ

3. prosince 2011 v 7:40

Kdosi zvedne po komsi nakousnuté jablko, muž po dívce, nebo dívka je záměrně nastraží, neboť chce být oslovena, obdobně jako se stávalo v příhodách se záměrně upadlým kapesníčkem, ano, ve Wittgensteinových dobách a do prostředí scenérie kroměřížského pavilonu by se hodilo.
Stačí tedy přívést dívku na promenádu, se slunečníkem, jak bývávalo, jdoucí po boku její přítelkyně. A nebo přímo maminy.
Nebo by ten kapesník vytrousila, bez toho, aby o té ztrátě věděla. Zvedne ho jakýsi přístrach maskován ve dne za fešáckého elegána (třeba dělostřeleckého jednoročního dobrovolníka) a po půlnoci jí ho doručí.
Nebo si ho odveze na frontu, neboť se jednalo o poslední den dovolené.
Kde někde před zákopem se rozhodne otřít si pot. Sundá si tedy helmu, vyndá z kapsy blůzy uniformy dívčin kapesník, a dostane to v té chvíli jednou ostrou do čela.

Ta dívka je smrt, jak věděl už rabi Löwy, který se s ní setkal pár chvil předtím nežli naposledy vydýchnul. Vyvstala před ním z nitra květu růže, který mu při jakési příležitosti podala jeho vnučka, neboť ji ze všech vlastních lidí měl nejradši, a jediná ze všech k němu mohla do pokoje.
Taky to je ta moravská pohádka o pánovi, který chtěl ujet smrti, a uprchl až na pustý ostrov, kde, žíznivý, tahle jemu odevždycky osudová krása, tenhle osudový archetyp, dobrý název, ne, OSUDOVÝ ARCHETYP - blíží se k té studni, přes mihotání horkého pouštního vzduchu vidí stále zřetelněji, že u studny kdosi sedí. A když dojde blíž, uvidí, že je to ta dívka, před kterou celý život utíká, a když ji osloví překvapeně: Co tady děláš?, ona mu sdělí: Čekám tu na tebe., a s posledním jejím slovem zpráchniví až na kostru.
A jeho z té hrůzy trefí šlak.
Stejně tak by mohla být Dveřníkem, sedícím na vartě před dveřmi do rybářského pavilonu, on by se sem doplavil po rybníku až k tomu schodišti, na schodišti karneval, kterým by se prodíral.
Co však by se dělo na plácku?
Potom by došel k těm dveřím do pavilonu a dal řeč jako Muž z venkova v Kafkově povídce.
Nakonec by ho ta dívka jako Smrt smetla, poněvadž neměl odvahu vejít a jenom okouněl a se ptal.
Loďka s vesly, pramice, to je pohádka, cosi nejrychlejšího motorového - to je znak akčního story, ach jo. Nic mě nenapadá.
Kdo je ten chlap?
Jak vypadá?
Co se děje, jaký příběhový svět, pod hladinou rybníka, co tak zásadně vizuálně jedinečného nastane v této romantické scenérii vlnkami čeřené plochy ze včech stran lemované hustými stromy, co se jí náhle znenadání rozplave?

[03.12.2011, 07:04]
Co kdybych zde zincenoval onen jediný dramatický zlomek Franze Kafky?, dneska mám celý den čas hledat, píšu v náhlém, přesným časem stvrzeném, nápadu.

Naše hlavy jsou jako tramvaje, do kterých tu a tam nastoupí, a někdy před zatáčkou i naskočí, myšlenka.
Při této představě mi ihned vyvstává obraz z naducané tramvaje v hodinách dopravní špičky, třebaže jsem se doposud ještě s nikým zdejším, který by měl hlavu obdobně přeplněnou myšlenkami - ne, tak s takovým intelektově vybaveným cestujícím jsem se ještě doposaváde nikde nesrazil.
Sám naopak mívám dny, v nichž celé dlouhé týdny jezdívám úplně prázdný z jedné konečné na druhou stejnou tratím sem a tam.
Vystoupit nebo přestoupit jako bych nemohl.
Pak najednou cosi vstoupí nebo jen tak samozřejmě naskočí.
Dokonce se stává, že znal jsem již roky.
Tramtamdam.
Tram dam.
Pam.







[Ze scénáře.]
Ta jednotlivá barevná pole, plochy, například tahle zjevně červená, jsou každá opatřena názvem barvy jí opozitní - takže například tahleta červeň je označená jako ZELENÁ.
- Naproti základní žluté se v triádě nalézá fialová a oproti červené zelená. Neboť vzniklá jako doplňková ze základních modré a žluté. Plus bílá a černá, sobě opačné, které snad ani nejsou barvami. Ale pozor na šedou!!! - zvýrazní Eliášek svůj výklad patřičným gestem: - Pokud obrátíme do negativu červenou, dostaneme zelenou, jak v tomto případě. Takže pojmenování lživým slovem rudá, napsaným zeleně, aktuálního stavu zelená, celá plochy je vlastně vyjádřením potenciality a současně i prekognicí oprávněného výsledku budoucího převratu. ... Pravda tu tedy jakási je od samého začátku, a je i jí posléze svým svým vlastním opakem. … Pokud jsi sem, Meg, přijela kvůli Wittgensteinovi, tak tady máš hodně z toho, co myslel, jako na dlaní. … Bon joure, monsieur Chatrný, - pozdraví Eliášek stejně tak zcela samozřejmě kolem nich zrovna jdoucího klasika.
A i kdyby se sám dotyčný starý pán natáčení nedožil, byl jedním z těch dobrých, a proto tohle gauguinovské znění navěky zůstane.
- A ta šedá? - připomene se Meg.
- Ale když smícháme bílou s černou v poměru 50 na 50, šedá, která takto vznikne, je stále stejně šedá, dokonce i v opozici k sobě samé. … Dějící se je pouze to, co je připraveno v každé chvíli ke svému opaku. -
A pak po chvílích tichých rozpaků dodá: - Ale sám nevím, zdali by s touhle definicí souhlasili starořečtí harmonici, kteří tuhle triádu smyslu dali dohromady... -

Myšlený trojúhelník se třemi základními barvami rozmístěnými na jeho vrcholech: modrá, žlutá, červená.
Pak druhý trojúhelník s odvozenými, neboli doplňkovými, barvami: zelenou, oranžovou a fialovou. Položen na první, oba trojúhelníky vytvoří šestivrcholový obrazec podobný Davidově hvězdě.
V němž červená je vrcholem proti vrcholu zelené, a tak dál.
Symbolon.


EISNER, WITTGENSTEIN & BARTHES, sro

3. prosince 2011 v 6:18 | edamaznakcempirek


Včera, v pátek 2. prosince, jsem si přesně v čase 04:41 podal na serveru Seznámení anonci následujícího znění:

Hledám čarodějnici, vědmu, se vším všudy, a to k pomoci. Mám fotografii, a potřeboval bych k ní sestavit příběh. Vyvolat s touto fotografií původně související příhodu.

Citovaným gongem se zvukem inzeráru začala moje vlastní honba za čarodějnicí, ačkoli jsem před pouhými jen 24 hodinami naprosto netušil, že dnes začnu psát, jako zpověď svého druhu, tento text, jenž mám, i ve chvíli, kdy už jej čtete, rozklinkán prozatím jen pouhými třemi odstavci.

Pokud někomu snad vadí zdánlivá přemíra gramatických čárek v poslední větě, takovému zbrklounovi, popřípadě -ce, je nutné připomenout, že čárka tohoto druhu původně nevznikla jako důvod nebo pomůcka k logickému členění sdělovaného, nýbrž ze zcela jiné příčiny: je totiž odrazem dechu, a každý si může s různou hloubkou nadechnutí snadno vyzkoušet, kolik na jeden dech například přečteme nebo řekneme.

Jak dýcháme, tak mluvíme.

Kolik nadýcháme, pouze tolik (do čárky nebo tečky) řekneme.

Pokud píšeme čárky, žijeme.

Ve zněních textových zpráv našinců ve způsobu esemesek se ovšem gramatické čárky více a více vytrácejí, zdejší populace očividně vymírá.

Jistý filozof zhruba před sto lety stanovil, že myslíme pouze v jazyku - a nepoužíváme-li čárky, čárek, jež jsou jazyka zásadní součástí, plyne, co až hrůzné je domyslet, a to i světě zcela bez čárek.

Milost udělit nelze, popravit.

Milost udělit, nelze popravit.

Jediná čárka může někomu zachránit život.

Jediná, čárka, může někomu zachránit život.

Jediná čárka může, někomu, zachránit život.

Jediná, čárka může, někomu, zachránit život.

Čárka, takto předestřeno, je cosi naprosto báječně zázračného, třeba zrovna jako to již zmíněné dýchání.

Rozhodl jsem se tedy vylouskat čarodějnici, a že v mém včerejším inzerátu obsaženo není, takovou, aby dýchala.

Zadruhé, aby rozuměla, pravým, významům slov.

Laterna magika.

Kamera obskura.

Aby byla schopna dohlédnout až do nejzazších útrob výrazů, jež zde píšu foneticky, vědom si však jejich původních znění jakožto prvotnosti významů.

Mám fotografii rybníka obrostlého stromořadím, na jednom jeho břehu se v hladině odráží stavba jednopatrového letohrádku postaveného v předminulém století v pseudorenesančním stylu, ač mohl bych psát pouze renezančním, a málokdo ze čtoucích, tedy až na tu pravou čarodějnici snad, by si všiml toho dvojího tak zásadního rozdílu.

V jazyku je obsažena celá naše mytologie.

Případnou čarodějnici prosím, že nemohu pochopit, jaký mýtus se skrývá kdesi uprostřed vnitřku takto triviálně prostého obrázku.

Dívám se na displej, je přesně 5:47, ten pravý hon na tu jedině pravou čarodějnici započal.

Na onu foukatelku do uzlů, z jedné súry Koránu - když takhle zhurta po ránu.

Poránu.


Mluví ti kdosi
duše? To paranoik
vnitř tebe kluše.


5 - 7 - 5.

Jen kdo zná japonskou kulturní mytologii ihned tuhle šifru pochopil, pochopila: jako pravá princezna ucítí hrášek i zpod tuctu peřin, pravá čarodějnice v případě každého tříverší ihned počítá slabiky.