CO JE NEMOŽNÉ

9. listopadu 2011 v 10:45

Dovolím si pár slov o čemsi, co je z pohledu jazyka i etymologického významu slov nemožné, a nebo alespoň obtížně pochopitelné.

Ale co existuje spolu s námi zcela běžně, a to natolik zažitě, že existenci takového paradoxu zhruba 10 000 000 kusů současných živých existencí naprosto nevěnuje bdělou pozornost.

Pojednám tedy stručně o existenci neexistence, a tedy již z definice o čemsi nemožném.

Začnu v jazyku německém, v něm podle překladače na Google.com slovo burg značí zámek (jako stavbu) a podobné Bürger, občan, je odvozeno od slova záruky. Čili práva, v čemž lze číst odkaz Velké francouzské revoluce i osvícenství, které kromě jiného poprvé zformulovalo institut občanských nebo lidských práv. Jak je zhruba ve stejném letopočtu zveřejnila Ústava Spojených států amerických.

Občan je tedy ten, kdo má zajištěna jistá práva.

(Z nichž ta nejzákladnější jsou tři: na život, na svobodu, na cestu ke štěstí.)

Z tohoto ohledu pouhé definice je zajímavé, že německý nacismus jako vše zestátňující instituce slovo občan ve svém slovníku neměl, nepoužíval jej. Každý jeden 1 volk (= lidé) byl ovšem opatřen povinným průkazem, který se například v Protektorátu Čechy a Morava nazýval Kenkarten, kdy ken znamená dosah nebo poznání.

Každý, kdo tenkrát v Protektorátu žil, povinně musel při sobě nosit tento průkaz (musel povinně nosit tento průkaz s sebou), jako opatření proti Židům a nepřátelským parašutistům, každá totalita stojí totiž na evidenci jejích posluhů.

Za císařova mocnářství, jakož i za dvacetiletí Československé republiky, povinné osobní identifikační průkazy nebo karty známy nebyly, namísto identifikačních průkazů stejně dobře posloužilo holé slovo, záruka hodnověrné osoby, institut domovského práva, nebo tovaryšská knížka. Legitimace na tramvaj. Bankovní účet. Jenž mohl být tenkrát vydán jen osobě hodnověrné.

K tomu, aby člověk byl brán za člověka, bylo třeba tehdy málo, k prokázání sebe sama stačilo jedinci, osobě či občanovi cokoli, co měl zrovna u sebe, každému policajtovi bylo zcela jedno, zdali dotyčný zrovna perlustrovaný jedinec je Žid. Pobuda se totiž pouhým zevnějškem lišil od spořádaného člověka, co pro běžnou praxi stačilo.

Jediné z mála chyb se tenkrát Prezident Osvoboditel dopustil, a to té, že přistoupil na zevní projev onoho čecháčkovství, jež pod oponkou vlastenectví se dere ke korytům, a nebyl proti tak zvaným Občanským legitimacím, opatřeným fotografií, které sice nebyly povinné, a jejich nositelé jimi manifestovali jejich vlasteneckou lásku ke státu. Sudeťáci je proto zásadně nepoužívali, a v této jednotlivosti s ohledem na naši dnešní přítomnost měli recht.

Nacistickou totalitu v Protektorátu vystřídala po Únoru 1948 totalita bolševická trvající až do toho již vzpomenutého dneška. Kenkarty byly zrušeny, 3 poválečné roky platila prvorepubliková pravidla. Na přelomu 50. let ovšem stranovláda vydala nařízení, kterým se v příhraničních oblastech státu zavedl povinný institut Občanského průkazu, zejména jako opatření proti agentům chodcům, útěkářům, Němcům a jiné podobné pakáži. Byla zavedena profylakticky povinná jednotná evidence osob jak před pár lety okupanty se zneužitím onoho tak vzácného slova občan a drobné demokratické prvorepublikového tradice.

Dobrovolné bylo ze zvůle stranovlády nahrazeno povinným.

O zhruba 3 roky později nařízení o občanských průkazech platilo již na území celé ČSR, a kdo trochu občas přemýšlí o dějinách snadno vypočte, kteří jedinci byli jako nositelé občanských průkazů vyloučeni. Estébé uměla exaktně stanovit přesná kritéria, a žádné zdejší stranovládě v posledních 20 letech nestály za zrušení, naopak.

Z prvomájových bolševických tribun byly ovce oslovovány výrazem soudruzi občané, jež jako slova či významy vylučovaly jedno druhé, jedno druhým, takže občanů, jak v tom nacistickém Německu, takových těch vzešlých z tradic osvícenství, vlastně nebylo. Třebaže povinně vláčeli s sebou rudé knížky. Proto občanů zde není ani dnes.

Jistě, vnější vzhled i vnitřní obsah občanských průkazů v posledních 20 doznal několikerých změn, na název však totalitátoři sáhnout nedovolili.

Přitom v žádné civilizované zemi občanský průkaz názvem neexistuje, v důstojně lidských a občanských podmínkách se zaručenou praxí občanských práv se setkáváme s průkazy a listy nebo legitimacemi s názvy jako identifikační, osobní, týkajícími se osoby, persony nebo jedince. Občan je totiž ve skutečně občanských poměrech opravdu vzácné slovo, než aby bylo estébácky zneužíváno na policejně všedních tramvajenkách.

Bylo jich nemnoho, co odmítli totalitu, a už tenkrát v začátcích nemožné nerespektovali a občanským průkazům trhali nebo natrhávali listy, připomínám mukly nebo potápky, jejichž osud i autentickou občanskou významnost tak nezřízeně zhanobil nedávný Jarchovského film v estébácké produkci.

Vzpomínám rovněž v tomto zrcadle všech zhruba 10 000 000 slepých, kteří dokola pořád točí žentourem bolševické stranovlády, zatímco já nemožné učinil a již před nějakým časem občanský průkaz vypsaný na mou adresu tomuto genocidně zločinnému státu odevzdal nazpátek.

A v tomto, či po tomto, pro jiné nemožném se paradoxně cítím být občanem.

Což je přece nemožné!!!, zahučí jistě na tomto místě všichni čtoucí sborem, ale je to opravdu tak, jak jsem povídal.

Nemožné, alespoň občas, je lidsky nádherné!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danni Danni | Web | 9. listopadu 2011 v 11:02 | Reagovat

Inikátní projekt z máminy skříně.
Poraď statním dívkám. Poděl se o své zážitky. Řekni jim, jak jsi zbalila svého prvního kluka! To vše v tomto projektu.
Kliknutím na web, se dostaneš na onen článek na mém blogu!
Těším se i na Tvou přihlášku a hlavně se těší ostatní blogerky, kterým TY poradíš!

2 Lee Lee | Web | 9. listopadu 2011 v 12:20 | Reagovat

Některé věci  nejsou nemožné, když v ně nevěříš :)

3 edamaznakcempirek edamaznakcempirek | E-mail | 9. listopadu 2011 v 12:25 | Reagovat

[2]: Nemyslíš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama