Listopad 2011

Téma týdne "Nejoblíbenější knižní postava"

23. listopadu 2011 v 17:14 | edamaznakcempirek

Pokud snad i odborná kniha může čtenáři poskytnout ono cosi, co se obvykle nazývá literární postava nebo hrdina knihy, v takovém případě nabízím příběh, který je mezi odborníky z oboru kulturní antropologie znám jako Případ 100. opice z ostrova Košima.

Nejedná se žádný ukradený tajuplný číp nebo vyšpioněnou letadlovou loď, naše historie má s předešlými mediálními stereotypy přesto cosi společného: udála se i ona tenkrát naprosto nečekaně.

Původně se mělo jednat o dlouhodobý odborný výzkum jakéhosi sociálního chování jedné skupiny opic věky oddělené od ostatních opoidů nekonečným mořem okolo japonského ostrova Košima.

Aby s touto komunitou získali přátelský kontakt, výzkumníci přivezli s sebou jako špendír (čili úplatek) několik pytlů sladkých brambor. Vyhlášený opičí pamlsek rozesypali na sobě příhodných místech, připravili si poznámkové bloky a čekali, na to, co v rámci grantu od opic čekali.

Jenomže se stalo ono nečekatelné, jehož důvodem byl pouhý omyl nebo nedopatření - pár brambor se skutálelo z písku břehu do moře.

Opice, jak jsou vyhlášeně žravé a maškrtné (tedy mlsné), chodily od hromádky k hromádce, požíraly brambor po bramboře jako jejich sapientní příbuzní lupínky v kině, poněvadž v tomto se například domorodý kinový divák od opic ničím zvláštním neliší.

Všechno se dělo podle předpokladu, opice si prostřednictvím sladkých brambor zvykly na přítomnost lidí, jedna z nich ovšem měla pořád málo, takže si sáhla i pro jeden z těch kousků, co omylem zapadly do vody.

Vyňala, zkousla, ještě nevěděla, ale s prvním zažvýknutím jí tohle zachutnalo více než menu předešlé. Uvážila, pokoumala, dojedla, s jistou nadějí, že si opět pošmákne, sáhla po další.

Když pak několika dalšími pokusy pochopila, že lahodná chuť souvisí s mokrostí(!!!), odhupkala opodál k hromádce v písku ještě nenačaté, odnesla si pár brambor na břeh. Kde si je namáčela do moře jako štamgasti v bufáči slané rohlíky do dršťkové polívky. (Když ta je ovšem skvělá, a rohlíčky pěkně čerstvé, křupavé.)

Byla tedy první, objevitelka, ale u ní se příběh nekončí.

Po nějakém čase naučila této dovednosti svoje děti a spřátelené příbuzné, další okolní opice dovednost potajmu odkoukaly (nebo odopičily) od nich. Ale stále to byla znalost jen dočasná a mechanická, která se mohla ztratit, například vyhynutím příslušníků zrovna jsoucí generace, popřípadě populace.

Dohlížející výzkumnící přesto proces téhle změny zaznamenali, a začali se zabývat tématem tímto, namísto onoho, kvůli němuž sem původně dojeli. Tedy dopluli, mořem projet přece nesvede žádný strojvedoucí, natož vlak.

Nebuďme si však před těmi košimskými opicemi tak sebejistí a radši vsuňme na konec předchozí věty ono kouzelně podmínečné slovo prozatím.

Opice tedy kopírovaly jedna druhou, dobrá chuť se šířila ostrovem, ale stále to nebylo ono, vzpomeňme na začátky třeba mobilů před dvaceti lety, jak obtížně se zdejší domorodci jen před pouhými 20 roky učili zacházet s těmi tlačítky. Kolik času a naplno soustředěné námahy jim to tenkrát zabralo.

A dnes? Dovednost je to už tak samozřejmá, že se nad ní nikdo nezamýšlí, poněvadž všem domorodcům již připadá, že je jakoby nějak vrozená.

Mezi nimi je nás málo, kteří mobil nemají, já třeba i proto, abych neskončil jako gramatický debil.

Myslí se pouze v jazyku, a obhlédnu-li gramatickou úroveň vzkazů těch zdejších domorodých esemeskových korespondentů, jasné je, že se v jejich případě zas až tak o jazyk jako prostředek myšlení nejedná, pokud nepřiznám, že jsem atakováván čímsi jako volůspukem (volapükem)...

Ale vraťme se radši zpátky k líčení incidentu se slanosladkými bramborami na ostrově Košima.

Kde se to ono cosi přes všechnu možnou správnou syntaxi jazykem přesto nepojmenovatelné najednou stalo, a to dokonce přesně ve chvíli, kdy si výzkumnici začárkovali nově zvládnutou dovednost solby zrovna u sté opice. Jakoby v této chvíli přeskočila boží jiskra, jakási veřejná intuice, poněvadž od této chvíle zvládaly tuto gurmánskou techniku všechny opice na ostrově, dokonce včetně těch, které se teprve rodily.

Co se týče oblíbené literární postavy tedy, snažím se být každý den připravený, abych zažil ono cosi, co se přihodilo 100. opici z ostrova Košima, a co již staří filozofové nazývali jako chvíli, v níž rozum náhlou intuicí chápe pravdu.

Občas se mi cosi takového zažít (nebo aspoň uvědomit si) podaří, nemívám totiž pořád u ucha piksličku mobila, nejsa technologií oddělen od prožitku světa.

Aspoň v tomhle jsme si zajedno s onou již pár roků mrtvou stou opicí z ostrova Košima, na němž všechny opice namáčejí všechnu potravu do moře jako divé, poněvadž mezitím přišly i na to, že slaná(!!!) voda zbaví všechno spolehlivě i od písku.

Proto tamní opičí populace je vyhlášena skvělými chrupy, zejména naprosto bez drobných zlomenin, čímž se zdejší domorodci mezi sebou ovšem chubit nemohou. Zatímco třeba tenkostí těl konzerv mobilů ano. Co by ovšem košimským opicím, kdyby myslely, připadalo naprosto zbytné - a měly by recht.

(Tedy pravdu, jako rozum.)

Mobil nás rovněž odnaučuje vyprávět příběhy, a v tomto smyslu nám amputuje duše, ale to už jsou přece hodně jiné grumbíry, tedy brambory.

Zvládnutá dovednost 100. jedincem v čemkoli posunuje svět dopředu, jak a k čemu cokoli zvládneme, tak se posuneme, a to nejen v případě stravy ze zemských jablek sladkých nazývaných také občas batáty.

CO JE NEMOŽNÉ

9. listopadu 2011 v 10:45

Dovolím si pár slov o čemsi, co je z pohledu jazyka i etymologického významu slov nemožné, a nebo alespoň obtížně pochopitelné.

Ale co existuje spolu s námi zcela běžně, a to natolik zažitě, že existenci takového paradoxu zhruba 10 000 000 kusů současných živých existencí naprosto nevěnuje bdělou pozornost.

Pojednám tedy stručně o existenci neexistence, a tedy již z definice o čemsi nemožném.

Začnu v jazyku německém, v něm podle překladače na Google.com slovo burg značí zámek (jako stavbu) a podobné Bürger, občan, je odvozeno od slova záruky. Čili práva, v čemž lze číst odkaz Velké francouzské revoluce i osvícenství, které kromě jiného poprvé zformulovalo institut občanských nebo lidských práv. Jak je zhruba ve stejném letopočtu zveřejnila Ústava Spojených států amerických.

Občan je tedy ten, kdo má zajištěna jistá práva.

(Z nichž ta nejzákladnější jsou tři: na život, na svobodu, na cestu ke štěstí.)

Z tohoto ohledu pouhé definice je zajímavé, že německý nacismus jako vše zestátňující instituce slovo občan ve svém slovníku neměl, nepoužíval jej. Každý jeden 1 volk (= lidé) byl ovšem opatřen povinným průkazem, který se například v Protektorátu Čechy a Morava nazýval Kenkarten, kdy ken znamená dosah nebo poznání.

Každý, kdo tenkrát v Protektorátu žil, povinně musel při sobě nosit tento průkaz (musel povinně nosit tento průkaz s sebou), jako opatření proti Židům a nepřátelským parašutistům, každá totalita stojí totiž na evidenci jejích posluhů.

Za císařova mocnářství, jakož i za dvacetiletí Československé republiky, povinné osobní identifikační průkazy nebo karty známy nebyly, namísto identifikačních průkazů stejně dobře posloužilo holé slovo, záruka hodnověrné osoby, institut domovského práva, nebo tovaryšská knížka. Legitimace na tramvaj. Bankovní účet. Jenž mohl být tenkrát vydán jen osobě hodnověrné.

K tomu, aby člověk byl brán za člověka, bylo třeba tehdy málo, k prokázání sebe sama stačilo jedinci, osobě či občanovi cokoli, co měl zrovna u sebe, každému policajtovi bylo zcela jedno, zdali dotyčný zrovna perlustrovaný jedinec je Žid. Pobuda se totiž pouhým zevnějškem lišil od spořádaného člověka, co pro běžnou praxi stačilo.

Jediné z mála chyb se tenkrát Prezident Osvoboditel dopustil, a to té, že přistoupil na zevní projev onoho čecháčkovství, jež pod oponkou vlastenectví se dere ke korytům, a nebyl proti tak zvaným Občanským legitimacím, opatřeným fotografií, které sice nebyly povinné, a jejich nositelé jimi manifestovali jejich vlasteneckou lásku ke státu. Sudeťáci je proto zásadně nepoužívali, a v této jednotlivosti s ohledem na naši dnešní přítomnost měli recht.

Nacistickou totalitu v Protektorátu vystřídala po Únoru 1948 totalita bolševická trvající až do toho již vzpomenutého dneška. Kenkarty byly zrušeny, 3 poválečné roky platila prvorepubliková pravidla. Na přelomu 50. let ovšem stranovláda vydala nařízení, kterým se v příhraničních oblastech státu zavedl povinný institut Občanského průkazu, zejména jako opatření proti agentům chodcům, útěkářům, Němcům a jiné podobné pakáži. Byla zavedena profylakticky povinná jednotná evidence osob jak před pár lety okupanty se zneužitím onoho tak vzácného slova občan a drobné demokratické prvorepublikového tradice.

Dobrovolné bylo ze zvůle stranovlády nahrazeno povinným.

O zhruba 3 roky později nařízení o občanských průkazech platilo již na území celé ČSR, a kdo trochu občas přemýšlí o dějinách snadno vypočte, kteří jedinci byli jako nositelé občanských průkazů vyloučeni. Estébé uměla exaktně stanovit přesná kritéria, a žádné zdejší stranovládě v posledních 20 letech nestály za zrušení, naopak.

Z prvomájových bolševických tribun byly ovce oslovovány výrazem soudruzi občané, jež jako slova či významy vylučovaly jedno druhé, jedno druhým, takže občanů, jak v tom nacistickém Německu, takových těch vzešlých z tradic osvícenství, vlastně nebylo. Třebaže povinně vláčeli s sebou rudé knížky. Proto občanů zde není ani dnes.

Jistě, vnější vzhled i vnitřní obsah občanských průkazů v posledních 20 doznal několikerých změn, na název však totalitátoři sáhnout nedovolili.

Přitom v žádné civilizované zemi občanský průkaz názvem neexistuje, v důstojně lidských a občanských podmínkách se zaručenou praxí občanských práv se setkáváme s průkazy a listy nebo legitimacemi s názvy jako identifikační, osobní, týkajícími se osoby, persony nebo jedince. Občan je totiž ve skutečně občanských poměrech opravdu vzácné slovo, než aby bylo estébácky zneužíváno na policejně všedních tramvajenkách.

Bylo jich nemnoho, co odmítli totalitu, a už tenkrát v začátcích nemožné nerespektovali a občanským průkazům trhali nebo natrhávali listy, připomínám mukly nebo potápky, jejichž osud i autentickou občanskou významnost tak nezřízeně zhanobil nedávný Jarchovského film v estébácké produkci.

Vzpomínám rovněž v tomto zrcadle všech zhruba 10 000 000 slepých, kteří dokola pořád točí žentourem bolševické stranovlády, zatímco já nemožné učinil a již před nějakým časem občanský průkaz vypsaný na mou adresu tomuto genocidně zločinnému státu odevzdal nazpátek.

A v tomto, či po tomto, pro jiné nemožném se paradoxně cítím být občanem.

Což je přece nemožné!!!, zahučí jistě na tomto místě všichni čtoucí sborem, ale je to opravdu tak, jak jsem povídal.

Nemožné, alespoň občas, je lidsky nádherné!!!

KAPITOLA ČTVRTÁ

9. listopadu 2011 v 6:28




Datum: 07.11.2011 14:36
P
ředmět:
Co se tý
če Vaší aktivity, podívala jsem se, - jaksi mi tam chybí lidi, život - jak kdybyste snímal opuštěnou planetu... Ale asi je to pracovní verze, nerozumím tomu.... - to je podzámčí v Kroměříži nebo kde ? A ty celuloidové figurky s hráškem na talíři i v parku - jak to načarujete?
M
ějte se fajn a s těma kraťasama to už nepřehánějte !
VZ


[08.11.2011, 09:33]
Zavraždili ji.
Pokud se ptáte koho, nevím, ale možná jedno dvojče druhé, nebo kdosi svou vlastní dvojnici.
Sobowtór (niem. Doppelgänger) - istota fikcyjna, duch-bliźniak żyjącej osoby; czarny charakter, mający zdolność pojawiania się w dwóch miejscach jednocześnie.
Nelze ho/ji zabít ani vraždou, když po smrti jejího nositele/nositelky vystupuje z původního těla, a hledá si dalšího žijícího jedince, co nejvíce podobného/podobnou původní.
Pokud je tahle lokace již obsazena, dochází ke sporům, které v důsledcích léčívají psychiatři.
Polská definice dokonce nabízí možnost, že cosi/kdosi žije ve dvou různých tělech současně - vzdálených v téže chvíli o nekonečné kilometry.
Jedná se tedy o zvláštní druh paralelity. Dvojjedinosti.
Filmová dablérka, nahrazující v nebezpečných scénách filmovou superstar, přes vnější podobnost fyzického vzhledu získanou nejčastěji v maskérně, je ovšem v principu cosi jiného.
Pokud se kdo domáhá jakéhosi exaktně prokazatelného argumentu, odkazuji na oficiální výsledky amerických laboratoří souvisejích s měřeními tzv. posledního dechu, při nichž byla stanovena průměrná váha tohoto fluida v hodnotě 28 gramů.
28 g.
Což je titulek naprosto podobný názvu jakéhosi zajímavého filmu.
Samo polské slovo wtor znamená doprovod.
sobowtór {m} (also: dubler) double {noun}
sobowtór {m} second self {noun}
sobowtór {m} dead ringer {noun}
sobowtór {m} doppelganger {noun}




PŮJČKA OD KOMERČKY
- námět -
Půdorys Sedmikrásek Věry Chytilové. Místnost. Dvě holky a jeden obložený stůl. Dvě holky chytí sumce. Na prut ne. Ale kdyby plavaly a oni sumci se k nim měli, a různě by je ploutvemi omakávali, a ty holky by je vyrejdovaly na břeh, pak večer snědly. A co kdyby sežraly prince, který v tom zámku bydlí? A šel se vykoupat a oni na lodičce jedoucí k pavilonu, by ho ve vodě zabily vesly, a pak snědly. A pořád by se divila, že nikdo nepřichází, ač je pozvaná, a její hostitel nikde.
V létě jsem nevyfotil, neboť si jich nevšiml, poněvadž jsem byl zaúkolován pohledy jinými, a tak dodneška jsem nevěděl, že na střeše budovy kroměřížského Rybářského pavilonu se tyčí 2 stožáry, mezi něž je možno natáhnout lano pro provazochodce.
Ale svitl mi teďna mžik obraz téhleté budovy obložené žebříky, po nichž stoupají a slézají lidé.
Vůz sena, alegorie, Pietera(?) Brueghela. Vidina jako v iluzivní kompozici M. C. Eschera?
Jaká alegorie, čeho? Co mi to připomíná?
Jaké se k tomu příštímu příběhu vztahuje přísloví?
Mládenec(?), o kterém ještě vůbec nic nevíme, se nejdříve nudí dlouhým čekáním. Pak se rozhodne ještě si zaplaval, oblékne si celotělovou kombinézu, jak nějaký olympijský borec. Ještě nežli do vody vstoupí, chvíli se patlá jakýmsi ojejíčky, aby měl ještě menší odpor vody. Mimoděčně se z jedné z těch lahví napije.
Chvíli v šíleném tempu plave v rybníku. V té chvíli přichází před zámek žena, která se zpozdila.
Nejdřív na sebe toho uvnitř upozorňuje, pak vchází. Vzápětí vychází a shání se po domácím. Přichází na plato přístaviště, odvazuje pramici, a vydává se s ní na rybník.
Jo, ona vychází z domu s prutem, poněvadž domácí je rybář, což se pozná podle toho, čím jsou zaplněny všechny prosklené skříně podél zdi již hned haly.
Na konci by se změnila na vodní pannu, což je ten důvod, proč si ji domácí zval.
Domáci v kombinéze odpočíval na břehu, když uslyší zvuky lodi, poznává ženu a skáče do vody. Jen cosi ještě zakřikne, ale žena v lodici uslyší.
Ale tady dojde k mýlce, ženská si myslí, že ten obrovský sumec sežral před chvíli domácího a teďže má chuť na ni. Takže bere veslo a pouští se s vetřelcem do souboje.
Čili na začátku všeho, jako vysvětlující prolog, by měl být film, o domácím, jak se z něj stává před kamerou sumec, morphing, pomocí počítače dneska leccos jde.
Když sumce zabije, může to být klidně lidožrout, který požírá panny, jak se od kohosi dozví, jak postava z knihy Arthur C. Doyla.
Takže přiváže úlovek za pramici, a přiveze ho k přístavišti pod schody pavilonu.
Chvíli čeká, nebo kuchá v kuchyni. Nakonec si urožní rybí porci v krbu ve zdi pokoje.
Takže by měla znát i historku o tom, že domácí se stává sumcem, neboť předtím sežral takového podobného.
A úplně nakonec se tam odevšad objeví plavčíci, nebo ne, jsou to Mimozemšťani, vůbec nejlíp návštěvníci z dutiny Marsova měsíce...
Plavec ani nemusí odpočívat na břehu a činit tak potíže při natáčení, vždyť stejně užitečné je, aby plaval sem a tam, a ona vchází do děje, když on je zrovna nejdál.
Co kdyby její přítelkyni ten sumec onehdy sežral a ona teď tu jde přijíždí, vyšetřovat? Policistka?
30 léta, soukromá detektivka, mluvící o emancipaci.


"A co to znamená příběh??!!" zeptal se vlk v lese babičky.



"A co to znamená: příběh?!!!" zeptal se vlk v hustém lese slepé babičky.



"A co to tak asi znamená: příběh?!!!" zeptal se drze vlk v hustém černém lese [… --- …] hluchoslepé babičky Magdaleny N.